Jak se chová neúčinnost výhrady vlastnického práva v insolvenčním řízení?

Autoři: JUDr. Martin Šubrt, Ph.D., LL.M., Mgr. Ondřej Křížek, Mgr. Lucie Kačerová a Mgr. Barbora Šimková

Výhrada vlastnického práva je vedlejším ujednáním v kupní smlouvě, kterým si prodávající zajišťuje zaplacení kupní ceny. Toto ujednání spočívá v tom, že kupující se stane vlastníkem až od okamžiku, kdy plně zaplatí kupní cenu. Avšak tato skutečnost nemusí být a zpravidla ani není známá třetím osobám, např. věřitelům kupujícího. Z důvodu ochrany věřitelů kupujícího občanský zákoník ve svém § 2134 stanovil pravidlo, dle kterého má výhrada vlastnického práva účinky vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, je-li sjednána ve formě veřejné listiny nebo ve formě soukromé listiny s úředně ověřenými podpisy, a to až od okamžiku ověření podpisů. Toto pravidlo má zabránit tomu, aby si prodávající s kupujícím zpětně činili výhradu vlastnického práva, a to jen s úmyslem zkrátit věřitele kupujícího. Jestliže však předmět koupě podléhá evidenci ve veřejném seznamu, má výhrada vlastnického práva účinky vůči třetím osobám až okamžikem, kdy je do tohoto veřejného seznamu zapsána.

Prosadí se úprava v § 2134 občanského zákoníku také v poměrech insolvenčního řízení? Může insolvenční správce automaticky zahrnout při nedodržení formy pro ujednání o výhradě vlastnického práva dotčený majetek do soupisu majetkové podstaty? Může se insolvenční správce námitkou nedostatku formy bránit požadavku na jeho vyloučení z majetkové podstaty v řízení podle § 225 insolvenčního zákona?

Na tyto otázky zodpověděl Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 ICdo 21/2019.

Dle Nejvyššího soudu čistě gramatickým výkladem § 2134 občanského zákoníku nelze zodpovědět výše uvedené otázky.

Na základě zkoumání smyslu a účelu dotčeného ustanovení následně Nejvyšší soud uzavřel, že neúčinnost vůči věřitelům dle § 2134 občanského zákoníku nastává přímo ze zákona a věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou.

Právě uvedené znamená, že v poměrech mimo insolvenční řízení se případné neúčinnosti dle § 2134 občanského zákoníku může dovolávat přímo věřitel kupujícího typicky jako oprávněný při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Sám kupující (dlužník) se naopak neúčinnosti výhrady dovolávat nemůže, neboť vůči němu je výhrada účinná již jejím sjednáním. Je tomu tak proto, že důsledkem nedodržení § 2134 občanského zákoníku je (jen) to, že z pohledu věřitelů se nachází majetek kupujícího dlužníka ve stavu, jako kdyby výhrada vlastnického práva nebyla sjednána.

Právě uvedené závěry se pak dle Nejvyššího soudu nepochybně uplatní i v poměrech insolvenčního řízení.

Podstatou „neúčinnosti vůči věřitelům“ totiž je, že taková neúčinnost u dlužníka, který je v úpadku, nastává ve skutečnosti vůči majetkové podstatě a až sekundárně vůči věřitelům. Věřitelé jsou uspokojováni z majetkové podstaty dlužníka (z výtěžku jejího zpeněžení), kterou pro účely insolvenčního řízení může tvořit i majetek, který není ve vlastnictví dlužníka.

Jinak řečeno, neúčinnost výhrady vlastnického práva dle § 2134 občanského zákoníku působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona a plnění dle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení v insolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) dle § 205 odst. 4 insolvenčního zákona. Tím se neúčinnost prosadí i vůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstaty uspokojováni.

Z výše uvedeného plyne, že dospěje-li pak insolvenční správce při pořizování soupisu majetkové podstaty dlužníka k závěru, že v držení dlužníka se nachází majetek, k němuž byla sjednána výhrada vlastnického práva tak, že nepůsobí vůči věřitelům dlužníka (kupujícího), pak je oprávněn sepsat takový majetek do majetkové podstaty dlužníka (jako majetek na který se pohlíží jako na dlužníkův majetek) a uplatnit tuto námitku jako obranu v řízení o vylučovací žalobě, kterou se prodávající domáhá vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty dlužníka právě s poukazem na výhradu vlastnického práva.

Bylo by možné oponovat tím, že insolvenční správce není zástupcem věřitelů, ale „pouze“ hájí jejich společný zájem a jejich právo na co nejvyšší uspokojení jejich pohledávek a že tuto námitku nemůže vznášet namísto dlužníka (který ji navíc nemá). Nicméně, oprávnění insolvenčního správce vznést tuto námitku má základ mj. v tom, že vylučovací žaloba směřuje vždy vůči insolvenčnímu správci, bez zřetele k tomu, zda jde o osobu s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka. Opačný výklad, tj. že insolvenční správce nemá oprávnění vznést námitku neúčinnosti výhrady vlastnického práva by vedl k obsolenci úpravy § 2134 občanského zákoníku v insolvenčním řízení, přestože v mimoinsolvenčních poměrech by mohla být aplikována. Takový výklad by neodůvodněně zkracoval zájmy věřitelů dlužníka, který je v úpadku, oproti věřitelům dlužníka, který je „jen“ v exekuci, ačkoliv ustanovení insolvenčního zákona (včetně § 260) nejsou s § 2134 o. z. v konfliktu (jeho aplikaci v insolvenčních poměrech nevylučují).

Projekt UNIque law uzavírá druhý ročník. Série právnických přednášek během pandemie přilákala více než 2,5 tisíce studentů NSS k účasti zahraniční veřejnosti v procesech EIA