Speciální rubrika COVID-19 s informacemi, které se Vám mohou hodit. Využijte i naší HOTLINE: hotline@rowan.legal a telefon 731 154 620.

Autor: Mgr. Michal Nulíček, LL.M., Mgr. Bohuslav Lichnovský, LL.M., CIPP/E a Mgr. Filip Beneš

Chytrá karanténa – proč v Česku potřebujeme souhlas?

Zahalené tváře, zákaz shromažďování, zavřené školy a některé obchody, omezený provoz restaurací, nouzový stav a plošná karanténa. Mimořádná opatření, která v Česku platí v souvislosti s propuknutím onemocnění COVID-19, stále zasahují do běžného života každého z nás. Alespoň částečný návrat k normálu má mimo jiné umožnit zavedení chytré karantény.

Jak chytrá ale tato karanténa a její součásti opravdu jsou? Proč potřebujeme souhlas? A může pod rouškou pandemie docházet k plošnému sledování osob bez jejich souhlasu?

Chytrá karanténa zahrnuje mezi dalšími opatřeními i vytváření vzpomínkových map, které mohou společně s aplikací eRouška nejvíce zasahovat do soukromí osob. Prostřednictvím této aplikace dochází ke sběru a zpracování údajů, avšak jen u toho, kdo si aplikaci nainstaluje na svůj chytrý telefon a má zapnutý Bluetooth či další služby. V tomto článku proto bude posuzováno pouze zpracování osobních údajů v rámci vytváření vzpomínkových map, které určité otázky ohledně možnosti jejich plošného vytváření vyvolávají (nikoli tak sběr dat prostřednictvím Bluetooth a aplikace eRouška).

Vzpomínková mapa slouží jako podklad pro osvěžení vzpomínek nakažené osoby tak, aby si při epidemiologickém šetření vzpomněla na co možná nejvíce onemocněním potenciálně ohrožených osob, se kterými přišla do kontaktu. Vzpomínková mapa je vytvořena na základě polohových data od telefonních operátorů a údajů o platbách a výběrech z bankomatů od bank. Telefonní operátoři a banky předávají tyto údaje Ministerstvu zdravotnictví. Mohou tak ale udělat pouze v případě, že s tím nakažené osoba vysloví souhlas.

Volají mi z hygieny, ale žádný souhlas jsem neudělil

Ze strany ministerstva a hygieniků nicméně může docházet ke zpracování osobních údajů osob, které žádný souhlas neudělily. To však nesouvisí s chytrou karanténou ani se vzpomínkovou mapou – jde o běžnou součást epidemiologického šetření prováděného hygieniky. Hygienici pak mohou takto identifikovanou osobu poslat jako potenciálně nakaženou do karantény.

Pokud se u takové osoby onemocnění potvrdí, bude i ona požádána o souhlas s použitím dat od telefonních operátorů a bank pro vytvoření vzpomínkové mapy a může hygienikům předat kontaktní údaje dalších potenciálně ohrožených osob. Je však takový souhlas i v této mimořádné situaci potřeba? A jaké jsou jeho nevýhody?

Dobrovolnost a svobodnost souhlasu

Souhlas je prezentován jako základ maximálního respektování soukromí osob ze strany státu. Minimálně stejně důležité jsou transparentnost a přijetí dostatečných opatření k ochraně dat proti zneužití ze strany ministerstva, hygienických stanic, telefonních operátorů, bank a samozřejmě také dalších subjektů zapojených do zpracování. Přestože je totiž zpracování založeno na souhlasu, může být při absenci těchto opatření zásah do práv a svobod fyzických osob značný. Takový nepříznivý zásah by mohl například spočívat v tom, že by banka neposkytla úvěr osobě, která udělila souhlas s poskytnutím údajů hygienikům právě proto, že si banka uchovala informaci, že tato osoba je nakažená nemocí COVID-19. Stejně tak samozřejmě osobě hrozí, že bude několik týdnů v karanténě, i když sama nemusí být nakažená, což samozřejmě představuje podstatný zásah do jejího života.

Vraťme se však ještě k samotnému souhlasu nakažené osoby. U něho je totiž otázkou, do jaké míry je udělován skutečně dobrovolně a svobodně. Vezmeme-li v úvahu, v jaké situaci se nakažená osoba nachází, nemusí být její postavení vůči státu se zdravotnickým aparátem zcela rovnocenné.

Do jisté míry toto postavení může připomínat vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, v rámci něhož jsou možnosti použití souhlasu rovněž omezené. A to právě proto, že takový souhlas bude málokdy skutečně dobrovolný a svobodný, pokud v případě jeho neudělení hrozí zaměstnanci postih nebo dokonce ztráta zaměstnání. S přihlédnutím k silné společenské poptávce po sledování šíření viru tak mohou u nakažené osoby při udělování souhlasu hrát určitou roli obavy z negativních následků z jeho případného neudělení, v extrémních případech selhání pracovníků hygienické stanice i výhružky delší karanténou. Existuje chytřejší řešení, které by souhlas nahradilo?

Chytrá karanténa bez souhlasu

I přísné evropské předpisy o ochraně osobních údajů tuto možnost v případě epidemie připouštějí, pokud jsou splněny požadavky na zabezpečení těchto údajů a jsou dostatečně chráněna práva osob. Dle autorů tohoto článku by tak samotné předání osobních údajů od telefonních operátorů a bank do rukou ministerstva mohlo být z pohledu pravidel ochrany osobních údajů provedeno bez souhlasu.

Souhlas je potřeba z jiného důvodu. Banky ani operátoři totiž nesmějí bez souhlasu dotčené osoby sdělit vedle jiných informací ani údaje o její poloze a provedených platbách či výběrech z bankomatu. Z této povinnosti mlčenlivosti samozřejmě existují zákonné výjimky, označují se jako průlomy. Jeden z nich třeba umožňuje česká bance, která působí i v zahraničí, například v Polsku, předat bez souhlasu klienta údaje o jeho platbách provedených v Polsku tamním orgánům (např. polské policie nebo třeba i hygienikům). Takovou povinnost by však bance musely ukládat tamní, tj. polské, zákony. Banka by tak v takovém případě mohla poskytnout údaje klienta i bez jeho souhlasu, přestože v ČR je jeho souhlas potřeba, jelikož žádný z průlomů nepočítá s předáváním údajů hygienikům, natož s vytvářením vzpomínkových map.

Lze si samozřejmě představit fungování vzpomínkových map bez jakéhokoliv souhlasu nakažené osoby. Vyžadovalo by to nicméně změnu právních předpisů. Jak je vidět na příkladu jiných zákonů, které parlament v této době schvaluje, mohlo by k takové změně dojít poměrně rychle, přestože již samotná příprava legislativy by určitý čas zabrala. Součástí legislativního procesu by samozřejmě mělo být i zohlednění veškerých možných dopadů na soukromí fyzické osoby, stranou by neměl zůstat ani Úřad pro ochranu osobních údajů.

Co nejvyšší úroveň transparentnosti takového procesu, zapojení odborníků z vícero oblastí (právních i technických), konzultace s Úřadem pro ochranu osobních údajů apod. jsou přitom kritické. Jen tehdy, pokud občané budou věřit, že stát jejich údaje nezneužije a nevyužije proti nim samým, totiž budou ochotni státu s projektem chytré karantény pomoci. Bezpochyby by bylo jednoduché nové zákony protlačit velmi rychle, takříkajíc „na sílu“, bez konzultace s veřejností. V takovém případě stát však riskuje, že občané budou projekt bojkotovat a cíleně se trasování své polohy bránit. Není totiž nic jednoduššího, než nechat svůj chytrý telefon doma a platit výhradně hotovostí. K tomuto v určité míře došlo i u projektu eRouška, kdy dle posledních informací si aplikaci instalovalo ani ne 2 % občanů ČR. Opět se tak ukazuje, že pokud chce správce získat osobní údaje osob, musí vždy jednat tak, aby mu tyto osoby mohly důvěřovat.

Závěr

Současná podoba chytré karantény vyžaduje při vytváření vzpomínkových map získávání souhlasu, přestože tento souhlas může vyvolávat určité pochybnosti o tom, zda je nakaženou osobou udělován svobodně a bez nátlaku. České zákony totiž neumožňují v souvislosti s ochranou veřejného zdraví prolomení bankovního tajemství a důvěrnosti komunikací garantované telefonními operátory.

Zavedení zcela bezsouhlasového režimu pro vytváření vzpomínkových map by vyžadovalo změnu právních předpisů. Na druhou stranu, takové zpracování by pak již bylo zcela mimo kontrolu nakažených osob, jelikož by jejich údaje mohly být použity bez jejich součinnosti. Dále je otázkou, do jaké míry by pak stát postupoval transparentně a jak usilovně by se snažil tyto osoby informovat o tom, co se s jejich osobními bude dít, kdo k nim má přístup apod. Podle stávajících předpisů totiž stačí v případech, kdy je zpracování upraveno zákonem, pokud jsou informace o zpracování zveřejněny na webových stránkách. Stejně tak lze v takových případech poměrně zásadně omezit práva osob na přístup k jejich osobním údajům a kontrolu zpracování.

Současně nelze vyloučit, že by v rámci legislativního procesu došlo k rozšíření možnosti využívání dat i na potenciálně nakažené osoby, a ve svém důsledku tedy úplně na každého. I přes jeho nedostatky tak souhlas alespoň do jisté míry představuje pojistku proti nucenému zpracování osobních údajů. V případě zhoršení situace v Česku by však i tato pojistka mohla být poměrně jednoduše parlamentem odstraněna. I v těchto případech by však měly orgány veřejné správy činit vše pro to, aby si získaly důvěru občanů, jinak ani nucený sběr osobních údajů nemusí fungovat.


The Legal 500: Čtyři české kanceláře dosáhly na nejvyšší ocenění Důvody pro odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele