Právo na fyzické ústní jednání v českém rozhodčím řízení

Autor: JUDr. Ing. Miloš Olík, Ph.D., LL.M., FCIArb a JUDr. Margarita Karešová Kucharčuk

V rámci projektu „Existuje právo na ústní jednání za fyzické přítomnosti osob v mezinárodní arbitráži?“ („Does a Right to a Physical Hearing Exist in International Arbitration?“) pod záštitou ICCA připravili Miloš Olík a Margarita Karešová report za Českou republiku. Celý report v angličtině najdete zde. Níže Vám přinášíme jeho nejdůležitější závěry.

Právo na ústní jednání za fyzické přítomnosti osob – obecně

České právo o rozhodčím řízení neobsahuje výslovné ustanovení o právu na ústní jednání za fyzické přítomnosti osob.

Dle zákona o rozhodčím řízení (viz § 19 odst. 3) je ústní jednání v rozhodčím řízení obligatorní, nedohodnou-li se strany jinak. Zákon o rozhodčím řízení však již dále nespecifikuje, v jaké formě může být ústní jednání vedeno. Rozhodci mají poměrně širokou diskreci pro vedení rozhodčího řízení, včetně požadavku na postupování bez zbytečných formalit tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Kombinace těchto zákonných požadavků nás vede k závěru, že distanční ústní jednání jsou povolena, nicméně stejně tak jako i fyzická ústní jednání musí zajistit stranám rovné příležitosti pro projednání jejich případu před rozhodci.

Přiměřeně lze použit občanský soudní řád, který v § 102a odst. 1 počítá s využitím videokonferenčního zařízení, zejména pro ústní jednání. Podporu vedení ústních jednání prostřednictvím videokonference již vyjádřil Ústavní soud s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 733/19 ze dne 30. 9. 2019).

Právo na ústní jednání za fyzické přítomnosti osob jako takové však není zakotveno ani v občanském soudním řádu. Domníváme se nicméně, že v konkrétní situaci může být přesto konstatováno právo účastníka řízení na fyzické ústní jednání, a to jakožto součást stěžejního práva v civilním řízení – práva na spravedlivý proces a principu rovného postavení stran.

Může rozhodce nařídit distanční ústní jednání i pokud se strany dohodly na fyzickém ústním jednání?

Je nesporné, že se strany mohou dohodnout na tom, že ústní jednání v rozhodčím řízení bude vedeno distanční formou. Složitější otázkou však je, zda může rozhodce nařídit distanční ústní jednání i pokud se strany dohodly na fyzickém ústním jednání. Necháme-li stranou řády stálých rozhodčích soudů, které mohou stanovit vlastní pravidla v tomto ohledu (viz např. § 28a Řádu Rozhodčího soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky), domníváme se, že univerzální odpověď neexistuje. Vždy bude zapotřebí posuzovat případ od případu, jelikož se zde střetává povinnost rozhodce zjistit skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu na jedné straně a princip autonomie vůle stran na druhé straně. Jsme názoru, že široká diskrece rozhodců ohledně vedení rozhodčího řízení jim umožňuje nařídit distanční ústní jednání i v případě existující dohody stran o fyzickém ústním jednání. Takové rozhodnutí rozhodce však musí dle našeho názoru být vždy bráno jako krajní řešení a pouze v situaci, pokud existují vážné důvody pro postup v rozporu s dohodou stran. V každém případě však i takto nařízené distanční ústní jednání musí zajistit rovné možnosti stran pro projednání jejich věci před rozhodci.

Distanční ústní jednání jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu?  

S vedením distančního ústního jednání souvisí otázka, zda může být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Domníváme se, že aby bylo vedení distančního ústního jednání důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 zákona o rozhodčím řízení, musí strana prokázat, že konání ústního jednání distanční formou vedlo k tomu, že jí byla odňata možnost věc před rozhodcem projednat.

Distanční ústní jednání jako důvod pro odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu v České republice?

V souvislosti s uznáním a výkonem rozhodčího nálezu vyvstává otázka, zda porušení práva na fyzické ústní jednání může být důvodem pro odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu v České republice dle Newyorské úmluvy.

Podle článku V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy lze odepřít uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu, pokud je v rozporu s veřejným pořádkem státu, kde bylo o uznání a výkon zažádáno. Jak jsme již uvedli, právo na fyzické ústní jednání není v právním řádu České republiky výslovně zakotveno. Proto je málo pravděpodobné, že by distanční ústní jednání per se bylo v rozporu s českým veřejným pořádkem. Nelze však úplně vyloučit případy, kdy vedení ústního jednání distančním způsobem bude znamenat porušení základních práv účastníka (např. práva na spravedlivý proces dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod) a bude tak v rozporu s českým veřejným pořádkem.

Odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu dle čl. V odst. 1 písm. b) and V odst. 1 písm. d) Newyorské úmluvy je založeno na důvodech porušení práva místa řízení (sídla arbitráže) a musí být stranou, proti níž je nález uplatňován, prokazováno. Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že pokud strana v řízení o uznání a výkonu namítá, že neměla možnost se v rozhodčím řízení bránit, bez vypořádání se s uvedenými námitkami strany nelze bez dalšího z rozhodčího nálezu vycházet (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 265/2010, rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1579/2011). Uvedené články Newyorské úmluvy tak umožňují českému soudu odepřít uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu, pokud bylo neprovedení fyzického ústního jednání vážným porušením práv účastníka dle cizího právního řádu.

Banky mají blízko k dohodě o alianci na ověřování identity V rozkladových komisích ÚOHS má advokacie významné zastoupení