Autoři: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Petr Zábranský, Mgr. Linda Coufalová

Prostorové odposlechy jsou v trestním řádu upraveny v ust. § 158d trestního řádu označeném marginální rubrikou „Sledování osob a věcí“. Samotný pojem „prostorový odposlech“ je však trestnímu řádu neznámý a tato oblast není na zákonné úrovni dostatečně podrobně upravena. Prostorové odposlechy jsou přitom v praxi užívány stále častěji a bezpochyby představují výrazný zásah do soukromí sledované osoby.

Touto problematikou se v nedávné době zabýval i Vrchní soud v Praze ve věci obviněného, který úmyslně vyzradil utajovanou informaci, přičemž toto jeho jednání bylo zachyceno prostorovým odposlechem v obydlí jiné osoby; podstatné v této věci však je, že odposlech byl povolen soudcem dle ust. § 158d odst. 3 trestního řádu a umístěn do obydlí pro účely jiného trestního řízení. Následně bylo proti obviněnému zahájeno trestní řízení, ve kterém jako důkazní prostředek sloužila právě nahrávka původně získaná a povolená pro účely jiného trestního řízení.

Jádrem otázky řešené Vrchním soudem bylo, zda ust. § 158d odst. 10 trestního řádu zakládající použitelnost získaného prostorového odposlechu v jiném trestním řízení (konkrétně v případě, že je jiné trestní řízení vedeno pro úmyslný trestný čin nebo s odposlechem souhlasí osoba, jíž se dotýká), se vztahuje pouze k ust. § 158d odst. 2 trestního řádu, jak zákon výslovně stanoví (a dopadá tedy toliko na případy prostorových odposlechů pořízených mimo výrazněji chráněné prostory a zajištěných pouze se souhlasem státního zástupce), anebo zda se vztahuje analogicky také na situace předvídané v § 158d odst. 3 trestního řádu (tedy zda lze založit použitelnost odposlechu v jiném řízení i v případech, kdy je zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, a podle zákona je tedy třeba povolení soudce).

Státní zástupce byl přesvědčen, že takto získaný odposlech je přípustným důkazem, neboť splňuje všechny zákonné náležitosti a byl předložen v řízení vedeném pro úmyslný trestný čin, tedy jeho použitelnost je založena právě § 158d odst. 10 trestního řádu. Uvedl k tomu zároveň, že stanovení pravidla procesní nepoužitelnosti záznamů o sledování osob a věcí povolených soudcem v jiné trestní věci by vedlo k nevyužitelnosti důkazního prostředku, který může být hodnocen sice v neprospěch, ale také ve prospěch obviněného. Nevyužitelnost takového důkazního prostředku by podle státního zástupce v konečném důsledku znamenala nedůvodné popření práva na spravedlivý proces.

Vrchní soud v Praze se neztotožnil s argumentací státního zástupce a k použitelnosti odposlechu v jiné trestní věci uvedl, že: „jazykovým výkladem lze jednoznačně dospět k závěru, že sledování musí být povoleno pouze režimem (za podmínek uvedených) v odst. 2 v § 158d tr. ř., přičemž povolení vycházející z ust. § 158d odst. 3 tr. ř. zde užít nelze a nelze užít ani jeho analogického použití.

V závěru Vrchní soud konstatoval, že aplikace ust. § 158d odst. 10 trestního řádu i na ust. § 158d odst. 3 trestního řádu není možná, neboť ust. § 158d odst. 10 obsahuje taxativní výčet a pracuje se zásahem do ústavně zaručených práv. Nadto soud uvedl, že: „V každém případě je nutno dát přednost zásadě řádného zákonného procesu (§ 2 odst.1 tr. ř.) která má i ústavní dimenzi (§ 8 odst. 2 Listiny, srov. též čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) před zásadou zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Úsilí o zjištění pravdy za každou cenu, tedy i za cenu porušení zákonných limitů, by vedlo k nezákonnostem a nepřípustné svévoli. Zásadu řádného zákonného procesu nelze obětovat účelovosti a účelnosti trestního stíhání, resp. použití ‚invazivních‘ prostředků, mezi které tzv. prostorový odposlech zajisté patří. Ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. lze tedy podle názoru odvolacího soudu ústavně konformním způsobem vyložit pouze tak, že nedopadá na povolovací režim podle § 158d odst. 3 tr. ř. a jeho případné použití znamená neodstranitelnou závažnou procesní vadu a vede v daném případě k absolutní neúčinnosti důkazu.“

Posouzení věci a vyslovený právní názor, že pro využití odposlechu pořízeného v přísněji chráněných prostorech je v každém jednotlivém případě nutné individuální povolení soudce, lze z hlediska praxe bezesporu považovat za velmi cenný, neboť problematika prostorových odposlechů je v zákoně zcela nedostatečně upravena a velké množství otázek tak spočívá na samotné rozhodovací praxi. Současně lze kvitovat upřednostnění principů zákonného procesu a odmítnutí analogie zákona v neprospěch pachatele nad zásadou zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností.


No-Go zóny při používání cookies Výslech svědka dožádaným soudem zpravidla nevede ke spolehlivému zjištění skutkového stavu