Autor: JUDr. Martin Šubrt, Ph.D., LL.M., Mgr. Ondřej Křížek, Mgr. Lucie Kačerová, Mgr. Barbora Šimková
Řešením střetu exekučního a insolvenčního řízení se Nejvyšší soud zabýval již několikrát. Obecně platí, že insolvenční řízení má před exekučním řízením přednost, což vyplývá mj. ze samotného insolvenčního zákona, který stanoví, že po zahájení insolvenčního řízení lze sice exekuci nařídit nebo zahájit, nelze ji však již provést (§ 109 odst. 1 písm. c) ins. zák.).
Právě uvedené pravidlo přednosti insolvenčního řízení pak dle recentního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2081/2020, platí bez výjimky, a to i ve věcech zřízení exekutorského zástavního práva, kdy je exekuce dle exekučního řádu provedena již právní mocí exekučního příkazu. Důvod je prostý. Přestože pouhým jazykovým výkladem zákonných ustanovení lze dospět k závěru, že po zahájení insolvenčního řízení nemůže exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva nabýt právní moci, tedy že by tento druh zajištění neměl vzniknout, je nezbytné přihlédnout k tomu, že zřízení exekutorského zástavního práva nesměruje ke skutečné realizaci, tj. k prodeji a zpeněžení předmětné nemovité věci, ale směřuje pouze k zajištění pohledávky zřízením zástavního práva na nemovitosti. Přitom zákaz provedení exekuce ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. směřuje právě a pouze na (ne)možnost realizace exekuce.
Navzdory tomu, že zahájení insolvenčního řízení není překážkou vzniku exekutorského zástavního práva, není tento nově vyslovený závěr Nejvyššího soudu důvodem k nepřiměřené radosti. Podle insolvenčního zákona totiž dále platí, že zástavní právo získané po zahájení insolvenčního řízení je v rámci insolvenčního řízení neúčinné, a věřiteli tedy ani v tomto případě nevznikne právo na uspokojení své pohledávky z takového zajištění.
