V pondělí 26. února 2018 se v Praze uskutečnil první ročník konference týkající se rozhodčího řízení ICC Prague Arbitration Day 2018. Akce byla pořádána Mezinárodní obchodní komorou (ICC) Česká republika s podporou Mezinárodního rozhodčího soudu ICC. Hlavním tématem byly příležitosti a výzvy pro mezinárodní arbitráž v regionu střední a východní Evropy. Na první ročník se zaregistrovalo více než 100 účastníků z 18 zemí světa. Jako čestný host přijala pozvání paní Živa Filipič, Managing Counsel ICC Soudu (Paříž). Konferenci zahájil předseda ICC ČR Vladimír Dlouhý. Program se skládal ze čtyř panelů. Nejzajímavější postřehy a příspěvky z nich jsme se pokusili zachytit v následujícím textu.
První panel se věnoval rychlosti a efektivitě rozhodčího řízení. Zřejmě již neplatí obvyklé rčení, že rozhodčí řízení je levnější a rychlejší než klasické soudní řízení. Velice záleží na přístupu stran a jejich právních zástupců. Zvláště pak strana žalovaná se často uchyluje k nejrůznějším zdržovacím taktikám. Je potom na zkušenosti rozhodčího tribunálu, aby použil všechny prostředky, které mu daný lex arbitri (tedy právní řád upravující rozhodčí řízení v daném státě) a použitá procesní pravidla umožňují. Typickým nešvarem, který řízení nejen prodlužuje, ale i jej prodražuje, bývají zbytečně obsáhlá podání stran, která kolikrát přímo nesouvisí s danou kauzou. Celosvětově uznávaní rozhodci opakovaně říkají, že kdyby byli odměňováni na základě počtu stránek podání nebo přiložených listinných důkazů, na které v průběhu řízení jejich právní zástupci nakonec ani neodkazují, že by měli opravdu hezké příjmy.
ICC Pravidla předvídají konání tzv. Case Management Conference (v české verzi Pravidel ICC přeložena jako Konference o vedení sporu a procesní harmonogram), která má za cíl zefektivnit ICC arbitráž. CMC musí být svolána do 14 dnů od předání spisu senátu (či jedinému rozhodci) v případě zrychleného řízení (čl. 30 a Příloha 6 Pravidel ICC). To bylo zavedeno od března 2017 a použije se (ve zkratce řečeno) na spory s hodnotou do 2 mil USD, pakliže se strany nedohodly jinak. Ve zrychleném řízení se nevydávají Terms of Reference (Mandát rozhodčího senátu, čl. 23 Pravidel ICC). Spor ve zrychleném řízení může být rozhodnut jediným rozhodcem, jestliže tak uzná za vhodné ICC Soud, a to i tehdy, když si strany sjednaly rozhodce tři. Pro právní praxi je tak důležité o existenci zrychleného řízení ICC vědět a správně informovat klienta, kdy je na jeho případ aplikovatelné, a kdy nikoliv, a už při vyjednávání rozhodčí doložky je třeba mít na paměti, že aplikaci zrychleného řízení je možné výslovně vyloučit.
Rozhodčí nález ve zrychleném řízení musí být vydán do 6 měsíců od konání CMC, což je v současné praxi opravdu přísný termín a v odůvodněných případech (neaktivita stran, právní složitost sporu, atp.) může ICC Soud rozhodnout o prodloužení této lhůty. Dodržování této lhůty je opravdu hlídáno, což dokládá i stanovisko ICC, že v případě neodůvodněných zdržení jsou rozhodci penalizováni podstatným snížením jejich odměn. Rychlost a efektivita rozhodčího řízení byla diskutována (i za vydatného přispění publika) z pohledu právního zástupce strany (counsel), rozhodce, uživatele rozhodčího řízení (inhouse-counsel), tak i instituce samotné (ICC).
Druhým tématem bylo Third Party Funding – tedy financování vedení sporu třetími subjekty. V regionu střední a východní Evropy strany, resp. jejich právní zástupci, začínají tento způsob financování teprve pozvolna využívat, ale o to větší zájem tato oblast v publiku vzbudila. Bylo diskutováno, které spory jsou pro financování třetími stranami vhodné, jaká je jejich typická minimální hodnota (řády milionů euro), vztahy mezi financovanou stranou a financujícím subjektem (zpravidla společnosti typu private equity) – zda, v jakém rozsahu a formě se například third party funder angažuje v možném mimosoudním řešení sporu, tedy dohodě stran. V souvislosti se third party funding jsou rovněž zmiňovány etické aspekty a podle různých pravidel a právních řádů strana rozhodčímu tribunálu a protistraně (ne)musí oznámit skutečnost, že je financována jiným subjektem.
Třetí panel se věnoval výkonu mezitímních opatření rozhodčích senátů v různých zemích Evropy. Na rozdíl od finálního rozhodnutí v arbitráži – rozhodčího nálezu – není výkon těchto mezitímních opatření vydaných rozhodčím senátem vůbec samozřejmý. V zemích střední a východní Evropy by tyto mezitímní rozhodnutí (například rozhodnutí o způsobu vedení řízení) zpravidla soud nevykonal, ve Švýcarsku, Francii a jiných zemích západní Evropy kolikrát ano. New Yorská úmluva (1958) totiž upravuje uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů, z čehož vyplývá, že uznání a výkon jiných procesních či mezitímních rozhodnutí pod tímto instrumentem není možný a záleží na domácí právní úpravě tam, kde je uznání a výkon požadován.
Poslední čtvrtý panel se zabýval důležitostí výběru místa rozhodčího řízení. V první řadě je potřeba vnímat rozdíl mezi místem rozhodčího řízení v právním smyslu (seat of arbitration) a místem faktickým (venue of arbitration), kde se odehrávají například ústní jednání. Obě místa mohou, ale nemusejí, být shodná. To první má významný vliv na právo, kterému rozhodčí řízení podléhá (lex arbitri). Podle tohoto práva se pak posuzují otázky související s rozhodčím řízením, soudy příslušného státu do rozhodčího řízení mohou v zákonem daných případech zasáhnout (od asistence v průběhu rozhodčího řízení až po možnost zrušení rozhodčího nálezu při nedodržení zákonem daných postupů). Faktické místo řízení pak může mít vliv na náklady (např. odměna právních zástupců, rozhodců, ale také ceny za hotely, tlumočníky, zapisovatele, atp. jsou odlišné v Praze a v Londýně), ale také související logistiku sporu: potřebují rozhodci, právníci a zástupci stran do dané země víza, nesou v konkrétním státě rozhodci soukromoprávní odpovědnost za výkon své profese, případně naopak hrozí v daném místě až trestně právní postihy, byť jen za právní názor rozhodce, atp. Všechny tyto aspekty by měli právní zástupci stran při sjednávání rozhodčích doložek rovněž zvážit, a s klienty tyto okruhy dostatečně konzultovat.
První ročník konference potvrdil, že Česká republika nabízí atraktivní prostředí a expertízu srovnatelnou s Vídní, Paříží či Londýnem. Praha se tak postavila po bok světových metropolí majících důležitou roli v oblasti mezinárodní arbitráže. Cíle, které si organizátoři akce před jejím konáním vytyčili, tak byly naplněny. Prvním bylo zpopularizovat a zviditelnit mezinárodní arbitráž ve střední a východní Evropě, zvýšit povědomí o ní a jejích výhodách, jakožto vysoce účinném způsobu řešení sporu, zvláště pak mezi obchodními partnery z různých zemí. Výhodami rozhodčího řízení jsou například flexibilita procesu, možnost jmenovat rozhodce se zkušeností v daném oboru, neveřejnost řízení, snadné uznání a vykonatelnost rozhodčího nálezu téměř po celém světě – v zemích, které jsou signatáři New Yorské úmluvy. Dalším cílem konference bylo podpořit sdílení know-how a zkušeností v komunitě mezinárodního rozhodčího řízení (opět, ať už z pozice strany sporu, jejího právního zástupce, rozhodce či instituce). Čtyři výše uvedené panely byly nabity množstvím zajímavých témat a novinek, což účastníci velmi ocenili. V neposlední řadě organizátoři chtěli založit tradici, což se vzhledem k počtu účastníků i jejich zemí původu bezesporu také podařilo. Datum ICC Prague Arbitration Day 2019 bude oznámeno co nejdříve na webových stránkách ICC Česká republika a rádi vás na druhém ročníku rovněž přivítáme.
Fotogalerii z akce najdete zde: http://www.icc-cr.cz/cs/o-icc/fotogalerie/prague-arbitration-day-2018
