Autor: Mgr. Irena Kolárová a Mgr. Jiří Ganger
Vrchní soud v Olomouci se ve svém rozhodnutí (5 Cmo 15/2020) kromě jiného vyjadřoval k okamžiku vzniku ručení člena statutárního orgánu za splnění závazků obchodní korporace při úpadku obchodní korporace ve smyslu ustanovení § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“), kde se jedná o tzv. sankční ručení, jehož smyslem je kompenzovat zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, protože neučinil vše potřebné a rozumně předpokládatelné, aby úpadek obchodní korporace odvrátil (ačkoliv věděl, že obchodní korporaci úpadek hrozí anebo o tom vědět měl a mohl). Vrchní soud potvrdil, že ručení člena statutárního orgánu dle ustanovení § 68 ZOK vzniká až právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen statutárního orgánu ručí za závazky společnosti. Osobou oprávněnou podat žalobu na určení ve vztahu k ručení člena statutárního orgánu je i věřitel, který nemusí svůj naléhavý právní zájem prokazovat, neboť tento plyne přímo ze zákona. Věřitel je tak oprávněn podat samostatně žalobu na určení a v jiném samostatném řízení se na základě tohoto rozhodnutí může domáhat po statutárním orgánu plnění povinnosti společnosti. Žaloba na určení a žaloba na plnění může být podána též i v jednom samostatném řízení.
Nejvyšší soud České republiky ve svém recentním rozhodnutí (27 Cdo 1319/2018) pak k situaci sankčního ručení dle § 68 ZOK dodává, že pokud dojde k zániku právnické osoby pro nedostatek majetku, kdy pohledávky věřitelů jsou zcela neuspokojené nebo jsou neuspokojené z části, může soud založit ručení člena statutárního orgánu s odkazem na ustanovení § 2026 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to navzdory ustanovení § 311 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), které stanovuje že neuspokojené pohledávky zanikají nebo jejich části zanikají, pokud nejsou uspokojeny ze zajištění a dojde ke zrušení konkursu a zániku právnické osoby. Nejvyšší soud České republiky dovodil u ustanovení § 311 insolvenčního zákona ve vztahu k sankčnímu ručení dle § 68 ZOK mezeru, kterou považuje za nutné překonat výkladem, a to i přes opačný závěr zastávaný částí odborné literatury. Sankční ručení tak může vzniknout i po zániku samotné obchodní korporace.
Nejvyšší soud České republiky se ve svém rozhodnutí (29 Cdo 4961/2017) zabýval otázkou vzniku odpovědnosti člena statutárního orgánu v případě nepodání insolvenčního návrhu, kdy dovodil, že klíčové pro vznik odpovědnosti je, jestli mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh na majetek společnosti a škodou vzniklou společnosti je dána příčinná souvislost a jestli porušení této povinnosti nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení. Je tedy třeba rozlišovat, zda pohledávka věřitele vznikla v době před prodlením osoby povinné podat insolvenční návrh dle § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nebo až v době, kdy byla tato osoba v prodlení s povinností podat jménem dlužníka insolvenční návrh. Vznikla-li pohledávka věřitele před prodlením odpovědné osoby, je pro posouzení vlivu prodlení na uspokojení věřitele rozhodné, jestli se dlužníkovo jmění od doby, kdy této osobě vznikla povinnost podat insolvenční návrh, do doby podání insolvenčního návrhu, změnilo (ať už snížením majetku nebo zvýšením závazků). Věřitelé jsou chráněni pouze před tím, aby nedošlo v důsledku protiprávního jednání odpovědné osoby ke snížení toho, co jim v případě úpadku dlužníka náleží. Jiná je ale situace, kdy pohledávka věřitele vznikla až v době, kdy odpovědná osoba byla již v prodlení s povinností podat insolvenční návrh. Kdyby tato osoba svou povinnost splnila a insolvenční řízení bylo zahájeno, pohledávka by zpravidla vůbec nevznikla (věřitel by s dlužníkem neobchodoval). Nelze tedy připustit, aby odpovědná osoba (člen statutárního orgánu) přijala plnění od věřitelů s vědomím, že na jejich pohledávku nebude plněno. Ke vzniku odpovědnosti člena statutárního orgánu za pozdně podaný insolvenční návrh je tak zapotřebí posoudit všechny okolnosti případu; odpovědnost tak nutně nemusí vznikat vždy.
