Autor: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Barbora Šimková
Nejvyšší soud ve svém recentním rozhodnutí (sp. zn. 22 Cdo 1205/2019) řešil otázku ocenění věci tvořící součást společného jmění manželů (SJM) pro účely jeho vypořádání soudem při aplikaci zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (OZ).
Dospěl k závěru, že při vypořádávání SJM je nutné vycházet z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu o vypořádání SJM stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM (tedy ke stejnému okamžiku).
Nejvyšší soud se tak odklonil od předchozí rozhodovací praxe, která řešila vypořádání SJM dle „starého“ občanského zákoníku a dle které se pro účely vypořádání SJM sice vycházelo z ceny věci v době vypořádání SJM, avšak z jejího stavu v době zániku SJM (typicky rozvodem).
Vycházel z § 740 OZ, dle kterého, nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud ve smyslu tohoto ustanovení podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Pouhým jazykovým výkladem by Nejvyšší soud mohl i nadále rozhodovat dle své předchozí praxe. Nicméně, ten si ve svém rozhodnutí nevystačil pouze s jazykovým výkladem a dané ustanovení posuzoval i dle jeho smyslu a účelu.
Dospěl tak k tomu, že je nutné při posuzování okamžiku, dle kterého se oceňují věci tvořící SJM při jeho vypořádání, zohlednit skutečnost, že v období mezi zánikem (zúžením) a vypořádáním SJM (typicky rozhodnutím soudu) může dojít ke zhodnocení i znehodnocení věci. Znehodnocení věci může nastat jejím užíváním nebo na základě dalších skutečností, např. jejím zatížením právními vadami, vlivem jednání třetí osoby, působením náhody apod. Proto je při vypořádávání SJM nutné vycházet z obvyklé ceny věci, stanovené s ohledem na její stav k okamžiku vypořádání SJM.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že manželé jsou až do okamžiku vypořádání SJM fakticky spoluvlastníky věci, a proto by měli oba manželé nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věcí. Až vypořádáním dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů.
Posuzování stavu věci k okamžiku vypořádání SJM tak dle našeho názoru vede k spravedlivějšímu rozdělení věcí tvořících SJM mezi bývalé manžele. Řízení o vypořádání SJM trvá zpravidla jednotky let, jako většina soudních řízení v ČR. Zanikne-li manželství rozvodem, začíná tím běžet 3letá lhůta k vypořádání SJM, tedy k dohodě či podání žaloby. Nezřídka se tak stává, že žaloba je podána až těsně před uplynutím této lhůty. Jak je zřejmé, že zjistit stav věci několik let zpátky (často např. i více než 5 let) je disciplína velmi obtížná, a to nejen pro účastníka řízení, ale třeba i pro znalce, který je zpravidla tím, kdo pro účely vypořádání SJM musí věci ohodnotit. Pokud pak v mezidobí mezi zánikem SJM a oceněním došlo např. k povodním, které znehodnotily nemovitost, je to úkol takřka nemožný.
Jak se uvedené nové pravidlo vžije do praxe, je otázkou. Pokud by vedlo k tomu, aby se bývalí manželé snažili na vypořádání SJM domluvit, je to jistě krok správným směrem. Stejně tak, pokud k dohodě nedojde, je jistě vhodné, aby byla vypořádací žaloba podána co nejdříve od zániku SJM, aby se majetkové vztahy vyřešily co nejdříve od odluky partnerské.
