Autoři: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Petr Zábranský a JUDr. Martin Mezenský
Nejvyšší správní soud („NSS“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2021, sp. zn. 8 As 198/2021, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně („krajský soud“) ze dne 27. května 2021, č. j. 30 A 52/2021-139 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Brněnská nezisková organizace „Spolek na ochranu životního prostředí“ („spolek“) podala žalobu proti pravomocnému prvostupňovému územnímu rozhodnutí vydanému pro přístavbu části místní teplárny. Jednou ze sporných otázek ve věci bylo i to, zdali pro záměr rozšíření teplárny bylo nutné provést posouzení vlivu stavby na životní prostředí. Žalobu krajský soud odmítl jako nepřípustnou poté, co provedl vlastní posouzení o tom, jestli spolek vyčerpal dostupné opravné prostředky před podáním správní žaloby.
Spolek podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, kterou NSS shledal důvodnou pro vnitřní rozpornost odůvodnění odmítavého rozhodnutí krajského soudu. Dle NSS totiž krajský soud přijal dvě navzájem rozporné právní závěry.
Podle jednoho závěru krajského soudu byla žaloba spolku nepřípustná proto, že spolek v postavení tzv. dotčené veřejnosti mohl a měl podat proti územnímu rozhodnutí odvolání právě z titulu tohoto postavení dotčené veřejnosti. V takovém případě by ale musel krajský soud současně dospět k závěru, že napadený záměr podléhal procesu EIA, protože jinak by spolku postavení dotčené veřejnosti nikdy být přiznáno nemohlo.
Podle druhé úvahy krajského soudu byla žaloba spolku nepřípustná proto, že podání odvolání proti územnímu rozhodnutí nebylo na první pohled zjevně nepřípustné, a tak spolek měl polemiku o přípustnosti svého odvolání a nutnosti provedení procesu EIA řešit v rámci odvolacího správního řízení, nikoli až subsidiárně před správním soudem.
NSS konstatoval, že každý z uvedených závěrů má odlišná východiska a řeší jiné otázky, a není tedy jasné, ke kterému z nich se krajský soud vlastně přiklonil a dle kterého případ řešil. Krajský soud navíc oba dílčí závěry nedostatečně odůvodnil.
Pokud má platit první závěr, tak krajský soud nevysvětlil, proč záměr rozšíření teplárny měl podléhat procesu EIA. Tato otázka byla přitom mezi spolkem a stavebním úřadem sporná. V druhém případě krajský soud nevysvětlil, proč by měl spolek zkoušet vyčerpat opravný prostředek, když nebylo postaveno na jisto, že by byl přípustný, protože takovou povinnost žádný právní předpis neukládá. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze totiž odmítnout jenom tehdy, pokud žalobce nevyčerpal přípustný opravný prostředek, nikoli opravný prostředek, jehož přípustnost je jen hypotetická a bude posuzována až v průběhu odvolacího řízení.
Ostatně, i z dřívější judikatury NSS (zejména z rozsudku ze dne 4. dubna 2014, sp. zn. 4 As 157/2013) vyplývá, že jestliže zákon stanoví pro přístup k soudu podmínku podání odvolání, týká se taková podmínka jen těch subjektů, jimž takový opravný prostředek náleží, tj. účastníkům řízení. Podáním nepřípustného odvolání subjektem, u nějž postavení účastníka řízení (resp. dotčené veřejnosti) není dáno na jisto, pak nelze podmiňovat přístup tohoto subjektu k soudu.
NSS tak shrnul, že nadepsané „letmo načrtnuté“ úvahy krajského soudu jsou se zjištěními a právními závěry NSS rozporné. NSS pak zdůraznil, že pokud chtěl krajský soud založit své rozhodnutí o odmítnutí žaloby na důvodu, který jednoznačně neplyne z textu právního předpisu nebo z judikatury, musel vysvětlit alespoň základní právní konstrukci, na které svou úvahu staví, případně i popsat, jaký měl být správný postup žalobce. Nic takového však odmítavé usnesení krajského soudu neobsahovalo.
Závěrem NSS uvedl, že pokud krajský soud chtěl naznačit, že v obdobných sporných případech má dotčená veřejnost podávat pro jistotu odvolání vždy, tak by takovým postupem mohlo fakticky dojít k zamezení přístupu k soudu. Než by se totiž rozhodlo o tom, že odvolání bylo nepřípustné a předmětný subjekt měl podat žalobu přímo proti prvostupňovému rozhodnutí (s tvrzením, že do jeho práv a oprávněných zájmů bylo zasaženo právě žalobou napadeným správním rozhodnutím, ačkoliv subjekt nebyl účastníkem řízení, jehož výsledkem bylo vydání onoho napadeného správního rozhodnutí), mohla by lhůta k podání takové žaloby proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí uplynout. Subjekt by se tedy soudní ochrany nedomohl nijak.
NSS tak uložil krajskému soudu, aby podrobněji a přesněji odůvodnil, k jakému právnímu závěru tedy ve věci nakonec došel. Pokud bude mít krajský soud za to, že žaloba je nepřípustná, musí doplnit své odůvodnění týkající se absence nutnosti provedení procesu EIA k záměru přístavby plynárny a splnění podmínky včasnosti podání řešené správní žaloby.
Stanovení nároků na rozsah, podrobnost a kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudů lze vždy kvitovat, neboť účastníkům řízení přinášejí vyšší stupeň ochrany před soudní libovůlí či nezájmem se předloženou věcí zabývat. Obdobně je nutné vyzdvihnout, že NSS setrvává na postoji, že zjevně bezvýsledné a jen formálně činěné úkony ve správních řízeních – včetně podání potenciálně nepřípustného (a tedy neúspěšného) odvolání – nemají stát subjektům v cestě za soudní ochranou před pochybeními správních orgánů. Analyzovaný rozsudek zároveň nezbavuje případné žalobce ostražitosti, neboť lhůty pro podání správních žalob se týkají i těch, s nimiž nebylo v řešené věci jednáno. V takto složitých věcech se tak vyplácí obrátit se na specialisty, kteří mohou napomoci celý proces ohlídat a dosáhnout efektivního a včasného zásahu proti nezákonným postupům úřadů.
Rozhodnutí NSS je dostupné z
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2021/0198_8As__2100118S_20210827093313.pdf
