Autor: Mgr. Petr Zábranský a JUDr. Martin Mezenský
Ústavní soud dnes vydal nález sp. zn. Pl. ÚS 25/19, kterým zamítl návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 80 odst. 1 a 2 soudního řádu správního. Konstatoval, že samotná existence jednoleté lhůty pro uplatnění žaloby proti nečinnosti správního orgánu není rozporná s tuzemským ústavním pořádkem. Zároveň na Joštově ulici proběhlo další kolo argumentační přestřelky. Petr Zábranský a Martin Mezenský čerstvý nález pléna Ústavního soudu komentují.
Nejvyšší správní soud („NSS“) v reakci na procesní vývoj věci, v níž byla podána kasační stížnost, předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení o lhůtě pro podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu. Návrh odůvodnil mj. tím, že marným uplynutím lhůty nastane „neomezené vyloučení přístupu jednotlivců k soudní ochraně nejen v otázce nečinnosti, ale i meritornímu rozhodování“, čímž má docházet k „přenosu odpovědnosti za dozor nad řádným procesním postupem z veřejné moci na jednotlivce“. Posílena má tak být dle NSS především „právní jistota správních orgánů, že jejich (ne)počínání nemůže být soudně korigováno“.
Plénum Ústavního soudu se s obavami NSS neztotožnilo a návrh označilo za nedůvodný. Ústavní soud připomněl, že § 80 SŘS neodpírá soudní ochranu proti nečinnosti správních orgánů, pouze stanovuje podmínky, za jakých se jí lze domoci. Na samotné povinnosti správního orgánu rozhodnout i po marném uplynutí lhůty se nic nemění. Lhůta je dle Ústavního soudu navíc dostatečně dlouhá na to, aby se účastník správního řízení seznámil se skutečností, že správní orgán je nečinný, a sám tedy učinil nezbytné kroky k úspěšnému uplatnění správní žaloby proti nečinnosti. Z praxe Ústavní soudu navíc vyplývá, že zmeškání této lhůty je zcela okrajovým jevem.
V textu nálezu si pak nelze nepovšimnout několika jízlivých narážek a výtek k obsahu návrhu NSS, které překračují běžný diskurzivní rámec soudního dialogu a otevírají další kolo argumentačních půtek mezi justičními paláci na brněnské Joštově ulici. Tyto výtky lze podle našeho názoru vyčíst třeba z pedagogického (a silně pozitivistického) výkladu smyslu a účelu lhůt, obhajoby obrany před entropií v uplatňování práv jejich jednotlivými subjekty, přirovnání argumentu NSS o přesunu odpovědnosti za dozor nad řádným průběhem správního řízení na jeho účastníka k přesunu odpovědnosti za dozor nad dodržováním základních práv a svobod z veřejné moci na jednotlivce stanovením lhůty k podání ústavní stížnosti, nebo z jistého podivení, že si NSS údajné neurčitosti, absurdnosti a neústavnosti § 80 SŘS nepovšiml téměř dvacet let.
K nálezu jsou rovněž připojena dvě disentní stanoviska, která vznášejí velmi podnětné připomínky k obsahu rozhodnutí pléna. Disenty upozorňují, že plénum se nevypořádalo s jádrem argumentace NSS o tom, že právní jistotu řešená lhůta přináší pouze správnímu orgánu, nikoli účastníkům. Plénum se nevypořádalo ani s tvrdostí § 80 odst. 2 SŘS, který zmeškání lhůty k podání žaloby proti nečinnosti nepromíjí. Disentující soudci Šimáčková a Jirsa pak z našeho pohledu správně upozorňují, že s ohledem na propadnost lhůty se „v demokratickém právním státě přece nelze smířit s tím, že čím je bezpráví delší, tím méně ochrany je dotčenému jednotlivci poskytnuto.“
Lze tak souhlasit se závěry disentujícího soudce Davida, že nález Pl. ÚS 25/19 představuje velmi korektní pozitivněprávní analýzu ustanovení § 80 SŘS s odůvodněním nezbytnosti jeho zachování. Neodpovídá však na nastolenou otázku o zřejmé nerovnováze mezi možnostmi správního orgánu dostatečně dlouho nic nečinit a možnostmi jednotlivce se dostatečně rychle proti – leckdy těžko předvídatelné – dlouhodobé nečinnosti bránit.
Tím spíše je podle nás na škodu to, že plénum podrobněji neřešilo omezení tvrdosti § 80 odst. 2 SŘS. Pokud je skutečně omluvitelné marné uplynutí lhůty otázkou několika individuálních případů, otevření možnosti jejího prominutí by byla příhodným ústavně konformním a kompromisním řešením.
