Autoři: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Petr Zábranský, JUDr. Martin Mezenský
Nejvyšší správní soud („NSS“) ve svém rozsudku ze dne 19. května 2021, č. j. 5 As 192/2018-135, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2018, č. j. 62 A 292/2017-110, k němuž uzavřel, že krajský soud nesprávně posoudil vzájemné vztahy a vazby mezi řízeními podle stavebního zákona (zejména řízení o rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území podle ustanovení § 81 stavebního zákona) a řízením o povolení provozu stacionárního zdroje znečištění ovzduší podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší.
Podkladem těchto řízení bylo přitom vždy stanovisko EIA, resp. vyjádření s tzv. coherence stamp potvrzující shodu záměru povolovaného v daném navazujícím řízení s dokumentací předloženou v řízení o vydání stanoviska EIA podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (ta byla nakonec z procesních důvodů vydána Ministerstvem životního prostředí postupně dvě).
Podle starší právní úpravy přitom nebyla vyjádření s coherence stamp vydávána jako závazná stanoviska, ale jako vyjádření dotčeného orgánu (tj. Ministerstva životního prostředí). Navíc v nich v řešené věci dotčený orgán aktualizoval podmínky přípustnosti záměru rozšíření lisovny plastů, a to včetně odpuštění jedné z podmínek stanoviska EIA pro nadbytečnost, v návaznosti na splnění podmínek jiných.
V otázce vztahů mezi navazujícími řízeními měl krajský soud za to, že řízení podle zákona o ochraně ovzduší nelze považovat za plně autonomní navazující řízení. Orgány ochrany ovzduší měly zjišťovat, zda se povolovaný záměr lisovny opírá o platná příslušná rozhodnutí podle stavebního zákona, zejména o územní rozhodnutí a rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území.
NSS takový závěr odmítl a poukázal, že i dle důvodové zprávy k zákonu o ochraně ovzduší zákonodárce stanovil nezávislost povolování provozu stacionárních zdrojů znečištění ovzduší na řízeníchdle stavebního zákona, s čímž se ztotožňovala i stěžovateli citovaná odborná literatura. NSS tak uzavřel, že povolení provozu stacionárního zdroje znečištění ovzduší je vydáváno bez návaznosti na řízení dle stavebního zákona. Také je vydáváno bez ohledu na to, zda je či není vedení řízení dle stavebně právních předpisů k provozu daného stacionárního zdroje znečištění ovzduší nutné. Třebaže i povolení podle stavebního zákona je pro provoz zařízení nutné získat, je nezbytné zachovat autonomní povahu jednotlivých řízení, která na sobě nejsou bez dalšího závislá. Orgány ochrany ovzduší tak nejsou oprávněny posuzovat, zda, a případně která, rozhodnutí či souhlasy dle stavebního zákona jsou pro dané zařízení potřebné. Pokud tedy provozovatel zařízení nesplní své povinnosti dle stavebního zákona, musí nést následky spojené s takovým postupem dle stavebně právních předpisů, a nelze jej za takové případné porušení sankcionovat v řízení dle zákona o ochraně ovzduší.
NSS následně posuzoval také postup Ministerstva životního prostředí stran vyjádření s coherence stamp s podmínkami. Těmi se přitom orgán ochrany ovzduší při povolování záměru rozšíření lisovny plastů řídil a záměr povolil. Krajský soud toto považoval za vadu zakládající nezákonnost rozhodnutí, neboť záměr nedodržel všechny podmínky vymezené ve stanovisku EIA. Vzhledem k tomu, že se jedná o závazné stanovisko, měl se orgán ochrany ovzduší nerespektováním podmínek dopustit porušení ustanovení § 149 správního řádu.
NSS konstatoval, že dotčený orgán skutečně pochybil, když ve vyjádřeních s coherence stamp upravoval podmínky přípustnosti realizace záměru rozšíření lisovny plastů. Dle právní úpravy platné do 31. října 2017 nebylo možné ve vyjádření s coherence stamp zjišťovat, zda záměr splňuje podmínky požadované ve stanovisku EIA, a zda dodržování všech podmínek dle stanoviska EIA je stále ještě nezbytné, případně které podmínky již není nutné splňovat. Takový postup je přípustný až po novelizaci zákonem č. 326/2017 Sb. podle ustanovení současného § 9a odst. 6 zákona č. 100/2001 Sb., tedy prostřednictvím závazného stanoviska dotčeného orgánu, které vedle udělení coherence stamp určí, jaké podmínky z přezkoumávaného stanoviska EIA již nejsou proveditelné.
NSS zároveň předložil správním orgánům návod, jak by měly korektně řešit úpravu podmínek stanoviska EIA. Posuzovat proveditelnost a nezbytnost podmínek plynoucích ze stanoviska EIA měl orgán ochrany ovzduší Pokud by orgán dospěl k závěru, že stanovisko EIA obsahuje podmínky, které jsou nadbytečné, měl se ve smyslu ustanovení § 136 odst. 6 správního řádu obrátit ve vztahu k dotčenému orgánu na společně nadřízený správní orgán (zde ministra životního prostředí), aby příslušné stanovisko EIA změnil tak, že by z něho již neaktuální, přebytečné či vadně stanovené podmínky vypustil. Změnit stanovisko EIA by také bylo možné v rámci odvolacího řízení postupem podle (dnešního) ustanovení § 149 odst. 7 správního řádu.
NSS nicméně konstatoval, že se správní orgány tím, že formálně nedošlo ke zrušení konkrétní podmínky závazného stanoviska EIA sice dopustily vady řízení, ta však v tomto případně ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního nemohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Dotčeným orgánem i orgánem ochrany ovzduší bylo totiž dostatečně odůvodněno, proč na podmínce ze stanoviska EIA již není nutné trvat a která jiná opatření dle tohoto závazného stanoviska garantují totožný stupeň ochrany životního prostředí v okolí povolovaného záměru. Tato procesní vada tedy dle NSS nemůže být sama o sobě důvodem pro zrušující rozsudek krajského soudu. NSS tak věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Uvedený rozsudek NSS přináší zajímavý procesní manuál ke způsobu řešení změn podmínek realizace záměrů povolovaných v návaznosti na vydání stanoviska EIA. Je také užitečnou připomínkou limitů postupů dotčených správních orgánů při vyhodnocování souladu návrhu změny záměru s jeho verzí schvalovanou v režimu EIA, jakož i návodem, jak šetrně k nárokům na ochranu životního prostředí i k nabytým právům provozovatele zařízení překlenout dílčí procesní nedostatky v posuzování jednotlivých podmínek v závazném stanovisku EIA správním orgánem v navazujícím řízení. NSS tak upustil od přísného procesního formalismu krajského soudu ve prospěch flexibilnějšího soustředění se na dosažení kýženého faktického výsledku. Takový přístup je dle našeho názoru třeba vždy kvitovat s povděkem.
Rozhodnutí NSS je dostupné z
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2018/0192_5As__1800135S_20210519120052.pdf
