Představte si, že jste uzavřeli nájemní smlouvu, ve které jste se s protistranou dohodli, že nájemní smlouva může být měněna pouze písemnými dodatky, podepsanými oběma smluvními stranami, přičemž podpisy smluvních stran musí být úředně ověřeny. Následně uzavřete dodatek k nájemní smlouvě pouze v písemné formě (tj. bez úředně ověřených podpisů). Přirozeně vyvstane otázka, jestli je takové právní jednání platné.
Nejvyšší soud České republiky své závěry postavil zejména na výkladu ustanovení § 1758 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), které stanovuje, že pokud strany pro určité právní jednání dohodnou určitou formu, formuluje zákon vyvratitelnou právní domněnku, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. Nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že aktuálně projevená vůle smluvních stran má vždy přednost před vůlí, která byla projevena dříve. Nelze tedy pro futuro omezovat smluvní strany, aby se v budoucnu nemohly dohodnout jinak. Za předpokladu, že smluvní strany chtějí opustit dříve dohodnutou formu, přičemž samotné opuštění dohodnuté formy bude učiněno v jiné než dohodnuté formě, vyžaduje se, aby smluvní strany učinily nejen samotné neformální právní jednání, ale aby opustily i dříve ujednanou výhradu formy. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 1758 občanského zákoníku formuluje vyvratitelnou právní domněnku, musí být opuštění výhrady formy prokázáno a doloženo. Jinými slovy, bude-li opuštěna dříve dohodnutá forma právního jednání, musí být z okolností dané věci zřejmé, že strany chtěly formu opustit a současně by mělo být zřejmé, že novým právním jednáním chtějí být vázány.
Ve výše nastíněné kauze byla nájemní smlouva opakovaně měněna pouze písemnými dodatky bez ověřených podpisů, a to i přesto, že dle nájemní smlouvy byly vyžadovány úředně ověřené podpisy smluvních stran. Z písemných dodatků k nájemní smlouvě vyplývalo, že smluvní strany odkazovaly v každém dodatku na ustanovení nájemní smlouvy, které stanovilo výhradu formy, přičemž podpisy na jednotlivých dodatcích nebyly úředně ověřeny. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud se smluvní strany odvolávaly na předmětné ustanovení nájemní smlouvy, bylo smluvním stranám již při uzavírání prvního dodatku nepochybně známo, že pro změnu nájemní smlouvy jsou vyžadovány úředně ověřené podpisy. V případě, že smluvní strany již první dodatek uzavřely pouze v písemné formě, s přihlédnutím k následnému jednání a chování smluvních stran tím konkludentně opustily dříve dohodnutou zpřísněnou písemnou formu s úředně ověřenými podpisy s tím, že nadále půjde o písemné dodatky k nájemní smlouvě opatřené prostými podpisy. Z tohoto důvodu jsou smluvní strany vázány také dodatky k nájemní smlouvě, které jsou opatřeny pouze prostými podpisy.
Byla-li by ve výše uvedeném případě dovozena neplatnost právního jednání jako důsledek nedodržení formy dle ustanovení § 1758 občanského zákoníku, bylo by předmětné ustanovení do jisté míry pro praxi nepředvídatelné a také v rozporu s jejími očekáváními a potřebami.
Pro úplnost lze doplnit, že závěry Nejvyššího soudu České republiky nelze vztáhnout na formu právního jednání, která je vyžadována ze zákona. V těchto případech by měla být stranami dodržena zákonem stanovená forma právního jednání nebo forma přísnější.
