Autoři: Mgr. Ondřej Křížek a Mgr. Jiří Ganger
Ke konci roku 2019 Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, ze dne 30. 10. 2019 přisvědčil dovolatelce, která ve svém dovolání argumentovala tím, že vznik práva na smluvní pokutu, která je vázána na porušení smluvní povinnosti a současně je podmíněna odstoupením od smlouvy stranou, která se porušení smlouvy nedopustila, není zakázáno. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že takové ujednání smluvních stran nelze považovat za jakkoliv extenzivní a vybočující z limitů definičního vymezení smluvní pokuty uvedeného v ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) či z ustanovení občanského zákoníku o odstoupení od smlouvy.
Nejvyšší soud ČR dále podotknul, že účelem ujednání může být stanovení sankce pro porušivší stranu, pro kterou by samotné odůvodněné odstoupení od smlouvy nepředstavovalo dostatečnou sankci. Smluvní pokuta tak mimo své kompenzační funkce dává možnost neporušivší straně možnost nevyužít svého práva na odstoupení od smlouvy a pokračovat ve stávajícím smluvním vztahu bez sankcionování porušivší strany. Smluvní strany tak vytvořily prostor, kdy smluvní pokuta nebude aktivována automaticky při porušení smluvní povinnosti, ale až za podmínky, že strana oprávněná ze smluvní pokuty od smlouvy odstoupí.
Nejvyšší soud ČR se tímto rozhodnutím odchýlil od své dosavadní judikatorní praxe a striktního posuzování předpokladů, pro něž vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty, která doposud vycházela z toho, že ujednání smluvních stran o smluvní pokutě, která je vázána na porušení smluvní povinnosti, bylo možno sjednat vždy pouze jako nepodmíněnou. V případě, že tyto předpoklady nebyly dodrženy, byla soudem dovozena absolutní neplatnost takového ujednání.
Ačkoliv dle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu případná neplatnost ujednání měla chránit především stranu, která se dopustila porušení, lze ze současného pojetí občanského zákoníku dovodit spíše opačný závěr. Posílení zásady autonomie vůle v současném občanském zákoníku, která oproti dnes již neúčinnému zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, více zdůrazňuje, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Pokud by stranám, pod hrozbou absolutní neplatnosti, nebylo umožněno sjednat si vznik nároku na úhradu smluvní pokuty za podmínky, že druhá smluvní strana od smlouvy odstoupí, byl by tím paradoxně popřen ochranný účel, který předchozí judikatorní praxe sledovala.
Od výše uvedeného je potřeba odlišit situaci, kdy je mezi smluvními stranami ujednáno, že právo na smluvní pokutu smluvní straně vznikne, pokud druhá smluvní strana vykonává své právo (odstupuje od smlouvy). Ve výkladu těchto ustanovení nedošlo ke změně a jsou dle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ČR považována za absolutně neplatná.
Plné znění rozsudku Nejvyššího soudu je k dispozici zde.
