Autoři: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Petr Zábranský a JUDr. Martin Mezenský
Ústavní soud zopakoval svůj restriktivní náhled na možnost změnit osobu soudce, který v předložené věci rozhoduje. Změna tak připadá v úvahu jen v případech závažného porušení práva na spravedlivý proces účastníků řízení a na odůvodnění rozhodnutí o přikázání věci jinému soudci klade vysoké nároky.
Ústavní soud v nedávném nálezu ze dne 19. dubna 2021, sp. zn. II. ÚS 52/21, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který přikázal jinému samosoudci řešení šestnáctiletého sporu o vypořádání menšinových akcionářů po zrušení akciové společnosti, a věc původnímu soudci vrátil.
Odvolací soud přistoupil k odnětí věci původnímu samosoudci poté, co podle jeho názoru nerespektoval závěry odvolacího soudu týkající se právní otázky přiznání úroků z prodlení a speciálních úroků podle pravidel z obchodního zákoníku a ani závěry týkající se nákladů řízení. Odvolací soud přitom věc řešil teprve podruhé, přičemž jeho první rozhodnutí bylo částečně zrušeno Nejvyšším soudem.
Ústavní soud konstatoval, že po zrušení předchozího rozhodnutí prvostupňového soudu soudem odvolacím by měl zásadně ve věci rozhodovat původní soudce. K přikázání věci jinému soudci podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu může odvolací soud přistoupit jen v zákonem stanovených případech (přítomnost závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru), a také pouze tehdy, pokud taková změna přispěje k vyřešení věci, ve které původní soudce není schopen případ uzavřít způsobem, který by prošel odvolacím přezkumem.
Uvedené ale dle Ústavního soudu nesplňuje situace, kdy původnímu soudci stačí nedostatky v rozhodování jen vytknout. Ústavní soud uvádí, že k odnětí věci soudci nepůjde přistoupit zvláště tehdy, pokud jsou odvolacím soudem postupy původního soudce přezkoumávány poprvé (byť v řešeném případě byla procesní historie poněkud komplikovanější, protože první přezkum ze strany odvolacího soudu neobstál před Nejvyšším soudem).
K přikázání věci jinému soudci také může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li taková změna pro účastníky řízení v souhrnu příznivější z pohledu ochrany práva na spravedlivý proces – tedy včetně dopadu na dobu trvání řízení.
Všechny tyto aspekty a principy je nutné v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání věci jinému soudci náležitě reflektovat, a to tím podrobněji, oč dříve je věc jinému soudci přikázána (dříve ve smyslu na kolikátý pokus odvolací soud rozhodnutí prvostupňového soudce přezkoumává). Nejsou-li shrnuté zásady odvolacím soudem respektovány či dostatečně odůvodněny, dochází k porušení práva účastníků řízení na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod („LZSP“), a pokud jiný soudce bude ve věci dále rozhodovat, tak i k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LZPS.
V rozebíraném případu však takto odvolací soud dle Ústavního soudu nepostupoval. Zákonnému samosoudci věc odvolací soud odňal pro tvrzené nedodržení závazných právních názorů odvolacího soudu, nijak však neodůvodnil, proč by ve věci nepostačilo nedostatky původnímu soudci pouze vyčíst. Ze soudního spisu ani rozhodnutí o přikázání jinému soudci nevyplývalo, že by původní soudce nebyl schopen věc uzavřít způsobem, který by odvolací soud aproboval. Toto však musí být podrobně odůvodněno, zvláště za situace, kdy odvolací soud ve věci rozhodoval v podstatě („teprve“) podruhé. Zároveň odvolací soud nezvážil dopad svého rozhodnutí na rychlost řízení. Ostatně, proti tomu také účastníci řízení v řízení před Ústavním soudem brojili nejvíce – problematika vypořádání akcionářů je velmi obtížná, soudní spis je velmi obsáhlý, takže změna osoby soudce by mohla vydání rozhodnutí znovu o několik let oddálit, což bylo to poslední, o co menšinoví akcionáři stáli.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že laťka pro odnětí zákonného soudce je posazena dosti vysoko a ústavně komfortní způsob přikázání věci jinému soudci vyžaduje nejen přítomnost zásadních pochybení na straně původního soudce při vedení řízení, ale také vysokou kvalitu odůvodnění rozhodnutí o přikázání věci jinému soudci ze strany odvolací instance.
Na tyto postupy tak nelze spoléhat a účastník řízení musí soustředit svou procesní strategii především k tomu, aby bylo možné prvostupňové rozhodnutí vydat a následně dostatečně zevrubně přezkoumat v odvolacím řízení. V řízení by tak měl účastník řízení dbát na dostatečné tvrzení a prokázání všech rozhodných skutečností, trvat na provedení navržených důkazů, pečlivou protokolaci z jednání a kontrolovat řádné vedení soudního spisu, aby měl odvolací soud dostatečné podklady pro případné potvrzení či změnu meritorního rozhodnutí v podobě, která ustojí i dovolací přezkum.
Nález Ústavního soudu je dostupný zde:
