Provokace v trestním právu

Provokace jako trestný čin

Zdroj: Bulletin advokacie
Autoři: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Denisa Janatová

Nejen díky kauze Dozimetr rezonuje ve společnosti téma týkající se provokace k trestnému činu, a to nikoli pouze provokace ze strany bezpečnostních složek, ale i provokace soukromými osobami jednajícími např. na popud policejního orgánu. V praxi se zejména kvůli velice tenké hranici mezi tím, co je a co není považováno za provokaci, jedná o komplikovanou problematiku. Musíme také rozlišit, zda se jedná o policejní provokaci nebo o provokaci soukromou osobou, protože důsledky pro trestní řízení jsou rozdílné.

Pojem provokace k trestnému činu

Právní řád České republiky (policejní) provokaci přímo nevymezuje, ani nehovoří o její přípustnosti či nepřípustnosti.[1] K rozlišení napomáhá primárně doktrína a judikatura, a to nejen rozhodovací praxe českých soudů, ale především rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jednotliví autoři definují provokaci nepatrně odlišně, většina z nich se ale shodne na tom, že se za policejní provokaci považuje aktivní jednání osoby, které směřuje k podnícení jiné osoby ke spáchání konkrétního trestného činu, kdy bez tohoto jednání by ke spáchání trestného činu nedošlo. Cílem této provokace je pak získání důkazů o trestné činnosti a způsobení trestního stíhání vyprovokované osoby. Je přitom zakázáno, aby se jednání policie stalo součástí skutkového děje,[2] policie může být pouze pasivním článkem trestné činnosti nebo reagovat na aktivní jednání pachatele.[3] Jen v takovém případě může jít o činnost prováděnou na základě zákona a v jeho mezích.

„Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla ke spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.“[4]

Agent provokatér a agent kontrolor

S policejní provokací úzce souvisí pojem tzv. agenta provokatéra. O agentovi provokatérovi hovoříme jak v případě policejní provokace, tak v případě provokace soukromou osobou.[5] Agent provokatér je ten, kdo „aktivně podněcuje nebo navádí jiné osoby ke spáchání trestné činnosti nebo iniciuje spáchání trestného činu s cílem pachatele udat nebo získat jeho doznání“.[6]

Musíme odlišovat agenta provokatéra od tzv. agenta kontrolora. Agent kontrolor nevystupuje aktivně, ale sleduje zločinecké prostředí. Pod skrytou identitou sbírá informace o případné trestné činnosti.[7] Jeho použití je v českém trestním právu v určitých případech povoleno. Upravuje jej § 158e trestního řádu. Agentem kontrolorem může být pouze příslušník policie ČR. Lze jej povolit v trestním řízení vedeném pro zločin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let. Může být použit také pro trestné činy taxativně vyjmenované v tomto ustanovení.[8] O použití agenta kontrolora rozhoduje vrchní soud. Návrh podává státní zástupce vrchního státního zastupitelství nebo evropský pověřený žalobce.

Procesní aspekty policejní provokace

Agent provokatér a s tím související policejní provokaci české trestní právo zásadně zakazuje. Jak jsme již naznačili výše, musíme rozlišovat mezi policejní provokací a provokací soukromými osobami. U soukromých osob musíme dále posoudit, zda jednají z vlastní iniciativy, nebo z podnětu bezpečnostních složek. Například to mohou být důvěrníci spolupracující s policií. V takovém případě se jedná o „státní provokaci“, kterou v některých případech rovněž považujeme za nepřípustnou.[9]

Příkladem může být situace, kdy později vyprovokovaná osoba naznačí, že by byla ochotná přijmout úplatek, a soukromá osoba, které to bylo naznačeno, se obrátí na policii. Policie poté do skutkového děje vstoupí tak, že skrze tuto soukromou osobu úplatek poskytne a sama určí jeho výši, čímž stanoví právní kvalifikaci trestného činu.[10] Důkazy získané tímto způsobem jsou v trestním řízení absolutně nepoužitelné a pachatel nemůže být za tuto trestnou činnost trestně stíhán.[11]

Spravedlnost a soukromá provokace: Odlišný přístup k důkazům

Naopak ale soukromá provokace bez dohledu orgánů státu zakázána není.[12] Pokud tedy soukromá osoba jedná z vlastní iniciativy bez jakéhokoli pověření státního orgánu, důkazy mohou být za určitých okolností v trestním řízení použitelné. Důsledkem však je rovněž to, že tyto důkazy mohou sloužit i k usvědčení soukromého agenta provokatéra za případný návod k trestnému činu či může být tato osoba odsouzená za nepřekažení trestného činu.[13]

Otázkou však je, zda nelze považovat tento odlišný přístup k soukromé provokaci a k takto získaným důkazům od soukromých agentů za nespravedlivý. Autor se stejně jako někteří odborníci domnívá, že by získané důkazy měly být v obou případech nepřípustné. Důvodem je to, že vyprovokovaná osoba neví, že se jedná o snahu agenta jej vyprovokovat a následně jej případně usvědčit z trestného činu, a také proto, že by se soukromé osoby mohly začít snažit nahrazovat roli orgánů činných v trestním řízení, čímž ale dochází k popření právního státu.

Hmotněprávní aspekty policejní provokace

Agenty tedy de facto můžeme rozlišovat tři; agenta kontrolora, policejního agenta provokatéra a soukromého agenta provokatéra. V případě jejich provokace ke spáchání trestného činu odlišujeme kromě rozdílných procesních důsledků i různé dopady z hlediska hmotného práva. Nepůjde pouze o různé podmínky trestnosti pro samotné agenty, ale i pro vyprovokované osoby.

Jelikož české právo povoluje činnost agenta kontrolora, zavedli jsme jeho beztrestnost v některých případech pro zajištění většího úspěchu při odhalování pachatelů nejzávažnější trestné činnosti. Trestní zákoník upravuje tuto beztrestnost v § 312c pro účast agenta kontrolora na činnosti teroristické skupiny a v § 363 pro účast na činnosti organizované zločinecké skupiny. § 312c odst. 2 trestního zákoníku obsahuje taxativní výčet trestných činů, za které agent kontrolor nebude trestně odpovědný, pokud je spáchá s cílem odhalit teroristickou či organizovanou zločineckou skupinu. Vyprovokovanou osobu budeme při dodržení všech zákonných podmínek ze strany agenta kontrolora považovat za trestně odpovědnou.

Podle převažujících doktrinálních názorů[14] posuzovat podle obecných ustanovení o účastenství (především ustanovení o návodu, nevylučuje se ale ani organizátorství či pomoc) a půjde o tzv. účastenství na trestném činu sui generis. PPro dovození trestní odpovědnosti agenta musíme splnit podmínky akcesority účastenství, takže naváděná osoba se musí alespoň pokusit o trestný čin, jinak připadá v úvahu pouze odpovědnost za přípravu. Ta je však trestná jen u zvlášť závažných zločinů, pokud to trestní zákoník výslovně stanoví. Může tedy dojít na případy, kdy agent provokatér nebude trestně odpovědný vůbec.

Návrhy na změny v legislativě ohledně provokace a zániku trestnosti

Jak již jsme uvedli výše, ač soukromá provokace bez pověření státního orgánu zakázána není, nevylučuje to odpovědnost soukromé osoby za případný návod k trestnému činu. Osoba naváděná k trestnému činu totiž neví, že nejde o klasický návod k trestnému činu, ale že se jedná o provokaci.[15] Rozdílem je, že u provokace ze strany příslušníků Policie ČR je možné uvažovat i o spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, což u čistě soukromoprávní provokace nepřipadá v úvahu.[16]

Jako další otázku musíme vyřešit, jak se zánikem trestnosti účastenství, pokud agent včas oznámí trestnou činnost příslušným orgánům v době, kdy ještě mohou odstranit nebezpečí. Odborníci se na tomto postupu neshodují, ale autor se přiklání k názoru, že pokud bychom agentům provokatérům umožnili vyvodit zánik trestnosti účastenství, vedlo by to k absurdním situacím. Soukromí agenti provokatéři by se mohli úmyslně dopouštět iniciace trestných činů, aby následně udali osoby za ně zodpovědné. Z tohoto důvodu by bylo vhodné upravit stávající ustanovení o zániku trestnosti účastenství a výslovně zakotvit, že se nevztahuje na případy, kdy pachatel trestný čin vyprovokoval.[17]^{, [18]}

Rozlišení procesních a hmotněprávních aspektů trestnosti vyprovokované osoby

CCo se týče trestnosti vyprovokované osoby, musíme rozlišovat mezi procesními a hmotněprávními aspekty. Jak již bylo uvedeno výše, v případě policejní provokace považujeme důkazy získané provokací v trestním řízení za absolutně nepřípustné. Dle převažující části odborné veřejnosti to však nevylučuje trestní odpovědnost pachatele bez dalšího, neboť můžeme trestnou činnost prokazovat i jinými legálně získanými důkazy.[19]^{, [20]} Opačný názor k tomu zaujal Nejvyšší soud v recentním rozhodnutí ze dne 30. 11. 2022, sp. zn.
6 Tdo 793/2022. V rámci obecného shrnutí policejní provokace totiž uzavřel, že pokud soudy dojdou k pozitivnímu závěru o tom, že se jednalo o provokaci, tak vyprovokovaný skutek „nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby trestným činem, jehož zákonné znaky by jím – nebýt provokace – byly naplněny“. Jaký vliv bude mít toto rozhodnutí na rozhodovací praxi, prozatím není jasné.

Vodítkem by mohla být již starší judikatura Ústavního soudu, který dne 22. 6. 2000 v řízení pod sp. zn. III. ÚS 597/99 rozhodl nálezem o tom, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nezákonné policejní provokaci a předchozí rozhodnutí nalézacích soudů zrušil. Případ byl poté nalézacími soudy rozhodován znovu[21] a pachatel byl opět odsouzen. Soudy však tentokrát při rozhodování rozlišovaly, kdy do skutkového děje zasáhla policie nezákonnou provokací a kdy se pachatel dopustil trestného činu před touto provokací. Důkazy získané zákonným postupem tak byly v trestním řízení použitelné, ale důkazy získané policejní provokací nikoli. Autor se domnívá, že tento postup dodržuje všechny procesní zásady trestního práva o stíhání osob pouze ze zákonných důvodů a právo pachatelů na spravedlivý proces.

V případě policejní provokace musíme rovněž pamatovat na to, že pokud v průběhu trestního řízení vyvstane pravděpodobnost nepřípustné provokace, orgány činné v trestním řízení musí dokázat, že k ní nedošlo.[22]

Závěrem

V každém trestním řízení musíme rozlišovat, zda při zásahu bezpečnostních složek do skutkového děje šlo o dovolenou činnost (tedy použití agenta kontrolora), nebo o nezákonnou provokaci k trestnému činu. Tu poté rozlišujeme na provokaci policejní a provokaci soukromými osobami.

Musíme také v každém konkrétním případě posuzovat provokaci nejen z pohledu procesního, ale i z hlediska hmotného práva. Procesní otázky se zaměřují zejména na použitelnost důkazů získaných agentem provokatérem, přičemž někteří odborníci je považují za nepřípustné jak v případě tzv. „státní provokace“, tak i v případě provokace ze strany soukromých osob.

Z pohledu hmotného práva je třeba posuzovat trestní odpovědnost vyprovokované osoby i osoby provokující. Agent provokatér může být trestně odpovědný jako účastník na trestném činu nebo za přípravu trestného činu. Rovněž vyprovokovaná osoba by dle dřívějších názorů odborníků měla být i v případě dovození nepřípustné provokace trestně odpovědná. Nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu však uvádí, že policejní provokace nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby.

Musíme však v každém konkrétním případě individuálně posuzovat skutkový stav a, pokud je to možné, oddělit důkazy získané nezákonnou provokací od důkazů získaných v souladu s právním řádem a základními zásadami trestního řízení. Jenom tak splníme všechny předpoklady právního státu, které zajistí nejen zájem společnosti na odhalování a potrestání pachatelů trestné činnosti, ale i právo na spravedlivý proces pro tyto případné pachatele.

Reference

1. Výjimkou je § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který stanoví, že v případě odsuzujícího rozsudku o skutku, který byl „vyprovokován, organizován nebo řízen bezpečnostními orgány“, má dojít ke zrušení takového rozhodnutí v přezkumném řízení.
2. FRYŠTÁK, Marek. Dokazování v přípravném řízení. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2015. ISBN 978-80-210-7687-7. Str. 234.
3. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02.
4. Stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014.
5. PELC, Vladimír. Problematika agenta provokatéra v trestním právu. In: Šturma, P. a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012, str. 47.
6. VRTĚL, Petr. Nepřípustnost policejní provokace. In: Trestní právo. 2001, č. 5, str. 6.
7. HERCZEG, Jiří. Systém řízené provokace v boji proti korupci a principy právního státu. In: Bulletin advokacie. 2011, č. 4.
8. Jedná se např. o trestné činy spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, podplácení, zneužití pravomoci úřední osoby apod. či jiných trestných činů stanovených mezinárodní smlouvou.
9. PELC, Vladimír. Problematika agenta provokatéra v trestním právu. In: Šturma, P. a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012, str. 47.
10. Nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99.
11. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 461/2002.
12. NEJEDLÝ, JOSEF. Proč je třeba odmítnout zavedení institutu agenta provokatéra do českého právního řádu. In: Trestněprávní revue. 2010, č. 6.
13. PÚRY, František, KOUŘIL, Ivo. Úvahy nad provokací, a to nejen policejní. In: Státní zastupitelství. 2014, č. 3.
14. Výjimkou je např. Kratochvíl, který považuje činnost policejního agenta za nepřímé pachatelství a vyprovokovanou osobu za živý nástroj (viz KRATOCHVÍL, Vladimír. Policejní provokace „trestného činu“ z pohledu právního a ústavněprávního. In: Trestní právo. 2001, č. 10.). Autor však s tímto konceptem nesouhlasí, jelikož považuje vyprovokovaného za trestně odpovědnou osobu a nikoli za živý nástroj, z tohoto důvodu se tímto konceptem blíže nezabývá.
15. PELC, Vladimír. Problematika agenta provokatéra v trestním právu. In: Šturma, P. a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012, str. 49-51.
16. To dovozuje právě např. Kratochvíl (viz KRATOCHVÍL, Vladimír. Policejní provokace „trestného činu“ z pohledu právního a ústavněprávního. In: Trestní právo. 2001, č. 10.).
17. Je možné se inspirovat např. § 64 odst. 2 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, který stanovil u zániku účinné lítosti, že: „Oznámením trestného činu nezanikne však trestnost toho, kdo trestný čin nastrojil nebo k němu navedl proto, aby dal podnět k trestnímu stíhání jiné osoby.“
18. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Student (Leges). Praha: Leges, 2019. ISBN 978-80-7502-380-3. Str. 332-333.
19. Odpůrcem této teorie je již např. výše zmiňovaný Kratochvíl či Cimr, který považuje jednání vyprovokované osoby nikoli za trestný čin, ale za čin jinak trestný.
20. PELC, Vladimír. Problematika agenta provokatéra v trestním právu. In: Šturma, P. a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012, str. 53-54.
21. Konkrétně usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, II. ÚS 143/02.
22. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 6. 1998 T ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku, stížnost č. 25829/94.