Autoři: JUDr. Lukáš Duffek a JUDr. Jakub Hálek
Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu nedávno schválilo právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu s významem pro dosud neřešenou otázku možnosti faktického vymáhání náhrady újmy ze strany poškozeného trestným činem v případě spolupachatelů – členů organizované skupiny.
Základním pravidlem pro náhradu škody (újmy) způsobené více osobami je, dle § 2915 odst. 1 občanského zákoníku, tzv. solidární odpovědnost škůdců, tedy povinnost škůdců nahradit škodu společně a nerozdílně. Ustanovení § 2915 odst. 2 občanského zákoníku však dává možnost soudu rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. Soud však nemůže takto rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.
V poměrech náhrady škody způsobené trestným činem sice může v případě spolupachatelů připadat v úvahu možnost soudu určit jejich povinnost k náhradě škody dle jejich účasti na škodlivém následku (tzv. dělení odpovědnost), ale jde o výjimku z pravidla o solidární odpovědnosti škůdců, která je v neprospěch poškozeného, a proto se uplatní jen ve výjimečných odůvodněných případech. Dělená odpovědnost více škůdců za újmu přitom přichází v úvahu jen v těch situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu újmy.
V případě, že však spolupachatelé spáchali předmětný trestný čin jako členové organizované skupiny, dle Nejvyššího soudu nepřipadá v úvahu dělená povinnost k náhradě újmy (škody) ve smyslu § 2915 odst. 2 občanského zákoníku, a škůdci jsou tak povinni nahradit újmu společně a nerozdílně bez dalšího. Jestliže se spolupachatelé dopouštěli úmyslné trestné činnosti (současně i jako členové organizované skupiny), tedy vědomě se účastnili na způsobení škody ostatními škůdci nebo jen některým z nich, je totiž vyloučeno, aby soud uložil jednotlivým škůdcům (spolupachatelům) povinnost nahradit škodu podle jejich účasti, a to i v případě, že se některý ze škůdců podílel na vzniku škody jen v minimálním rozsahu, neboť u každého z nich je splněna jak podmínka společného jednání, tak i přinejmenším nepřímého úmyslu.
V civilním posuzování věci přitom nebylo rozhodné, že trestní soud v trestním rozsudku odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních se zdůvodněním, že vzhledem k účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti by rozhodnutí o solidární odpovědnosti nebylo spravedlivé, a proto je na místě rozhodnout o jejich dělené odpovědnosti. Nejenže v občanskoprávním řízení není soud odůvodněním trestního rozsudku vázán, ale rozhodnutí o dělené odpovědnosti žalovaných v daném případě brání přímo § 2915 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku. Předestřené závěry Nejvyššího soudu se tak skutečně uplatní i v situacích, kdy existuje značný nepoměr mezi účasti jednotlivých spolupachatelů – členů organizované skupiny na předmětné trestné činnosti, pročež uplatnění solidární odpovědnosti může být i nespravedlivé.
Škůdce (spolupachatel), který by způsobenou újmu poškozenému nahradil na základě solidární odpovědnosti i za ostatní spolupachatele, pak má sice formálně dle § 2916 občanského zákoníku právo na vypořádání s ostatními škůdci (spolupachateli), a to již právě podle skutečné účasti na způsobení vzniklé škody. To však v praxi může představovat běh na dlouhou trať, kdy vůbec není zaručeno, že se svými nároky bude ve finále úspěšný co do faktického vymožení dlužných částek od ostatních spolupachatelů.
Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu tak jednoznačně posiluje postavení poškozeného trestnou činností organizované skupiny, což se promítá do možných faktických negativních důsledků pro jednotlivé spolupachatele. Ti musejí mít na paměti, že míra jejich účasti na trestné činnosti organizované skupiny sice hraje roli při ukládání trestu, existuje zde však ještě (jistým pohledem přísnější) rovina civilní odpovědnosti vůči poškozenému.
Celý text předmětného rozsudku Nejvyššího soudu se sp. zn. 25 Cdo 3333/2019 je dostupný zde:
