Autoři: JUDr. Martin Šubrt, Ph.D., LL.M.,
Mgr. Ondřej Křížek
Mgr. Lucie Kačerová
Mgr. Barbora Šimková
Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 4/2020 vyřešil rozkol mezi soudy nižších stupňů ve věci posouzení otázky, jaký dopad má úmrtí jednoho z manželů na probíhající společné oddlužení.
Insolvenční zákon umožňuje manželům podat společný návrh na povolení oddlužení. Podáním takového návrhu manželé souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení považován za majetek ve společném jmění manželů. Jelikož způsob řešení úpadku oddlužením, jehož nejčastější formou je splátkový kalendář, trvá zpravidla 5 let, může se stát, že v průběhu oddlužení jeden z manželů zemře.
Co se pak stane dál? Zastaví se insolvenční řízení pouze vůči zemřelému manželovi nebo také i vůči přeživšímu? Bude mít na takové insolvenční řízení nějaký dopad dědické řízení po zemřelém manželovi? Pokud ano, jaké? Dosavadní rozhodovací praxe soudů nižších stupňů se k posouzení těchto otázek stavěla odlišně.
Vrchní soud v Olomouci se ve svém rozhodnutí (sp. zn. 2 VSOL 54/2016-B-19) přiklonil k názoru, že úmrtím jednoho z manželů se insolvenční řízení zastavuje pouze vůči tomuto zemřelému manželovi, a to s odkazem na § 107 občanského soudního řádu. Soud dále uvedl, že institut společného oddlužení manželů je postaven na konceptu právní fikce jediného dlužníka. Podáním společného návrhu se oba manželé hlásí ke svému úpadku jakožto společnému, a dávají tím najevo, že hodlají úpadek řešit společnými silami (nabídkou). Úmrtím jednoho z manželů v době trvání účinků schváleného oddlužení se pohledávky, které byly původně pouze zemřelého manžela a které byly zahrnuty do společného splátkového kalendáře, nevylučují z uspokojení v rámci probíhajícího oddlužení. V oddlužení pokračuje nadále pozůstalý manžel, přičemž poměr, výše a další trvání stanovených měsíčních splátek zůstává beze změny. Uvedené má za důsledek, že žádný ze závazků, byť by původně byl výlučným dluhem manžela, úmrtím manžela nezanikl.
Vrchní soud v Praze však nesdílel výše uvedený závěr a v pozdějším rozhodnutí (sp. zn. 3 VSPH 743/2017-B-46) uvedl, že po smrti jednoho z manželů nelze ve společném oddlužení manželů pokračovat. Odůvodnil to tím, že se jedná o zcela odlišnou situaci od stavu, který tu byl v době zahájení řízení a po smrti jednoho z manželů nejsou splněny podmínky řízení ve smyslu § 103 občanského soudního řádu za použití § 7 insolvenčního zákona a řízení je třeba ve smyslu § 107 odst. 5 občanského soudního řádu zastavit.
V tomto rozhodnutí se Vrchní soud v Praze zabýval také dopadem do dědického řízení k pozůstalosti po zemřelém manželovi a uvedl, že nejdříve je nutné vypořádat společné jmění manželů v rámci dědického řízení a dát věřitelům na výběr, jakou cestou budou své pohledávky uplatňovat. Zda v rámci dědického řízení, či v rámci nového insolvenčního řízení s pozůstalým manželem. V rámci dědického řízení budou dědici, za předpokladu že neuplatní výhradu soupisu, povinni zaplatit veškeré dluhy, avšak v případném pokračujícím oddlužení by se pozůstalý manžel mohl osvobodit od pohledávek jen z titulu manžela, nikoliv však z titulu dědice. Povinnost dědiců hradit zůstavitelovy dluhy tedy vylučuje, aby se v insolvenčním řízení pokračovalo s pozůstalým manželem. Jediným možným (a objektivně spravedlivým) řešením se pak jeví, jak bylo uvedeno, pro nedostatek podmínek řízení zastavení insolvenčního řízení proti oběma manželům.
Více světla do této problematiky pak přináší v úvodu již zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, který si pro posouzení dané problematiky vybral jinou cestu než výše zmiňovaná rozhodnutí.
Nejvyšší soud tak uzavřel, že zemře-li v průběhu oddlužení jeden z manželů, kteří podali společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, nemá jeho smrt (nemůže mít) žádné právní důsledky ani na právní osobnost druhého z manželů, ani na jeho způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení. Důvod pro zastavení insolvenčního řízení podle ustanovení § 142 písm. b) insolvenčního zákona tak zjevně není dán, a to ani „ve vztahu“ k zemřelému manželovi. Jediným právně významným důsledkem této skutečnosti [z hlediska podmínek insolvenčního řízení (ve vazbě na ustanovení § 394a odst. 3 insolvenčního zákona)] tak je „transformace“ (pouhé) fikce jednoho dlužníka na realitu. Jinými slovy, místo fikce jednoho dlužníka (manželů) zůstává jediným dlužníkem druhý z manželů.
V tomto rozhodnutí zbývalo přeživšímu manželovi uhradit do minimální míry uspokojení věřitelů (v posledních šesti měsících) pouhých 27.013,76 Kč, proto bylo pro něho výhodné pokračovat v insolvenčním řízení. Avšak může nastat situace, kdy by pokračování v insolvenčním řízení po smrti manžela bylo pro přeživšího manžela poměrně obtížné, jelikož by přeživší manžel byl povinen platit všechny závazky vyplývající ze splátkového kalendáře, který byl schválen ještě za života druhého manžela a zejména v době, kdy se oba manželé podíleli na jeho splácení.
Důležité je pak také posouzení vztahu pokračujícího insolvenčního řízení vůči zemřelému manželovi a zahájenému dědickému řízení. V případě, že přeživší manžel nabyde dědictví po zesnulém manželovi, vyzve insolvenční soud zůstavitelovy věřitele k podání přihlášek jejich pohledávek, které budou následně v insolvenčním řízení uspokojovány (avšak jen do výše ceny nabytého dědictví)? Nebo s ohledem na skutečnost, že zemřelý manžel podal s přeživším manželem společný návrh na oddlužení, a tudíž jeho majetek (pozůstalost) byl již před schválením oddlužení nabídnut věřitelům, ti jej však (nevyslovením se pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) odmítli, tak tímto věřitelům nebude daná možnost, aby své pohledávky přihlásili? To jsou otázky, na které zatím nebylo ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu zodpovězeno.
