Autor: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Linda Coufalová
Nejvyšší správní soud jako soud kárný nedávno rozhodoval v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Ksz 7/2019–196 o možném kárném provinění dozorové a dohledové státní zástupkyně. Dozorové státní zástupkyni bylo kladeno za vinu nedostatečné přezkoumání znaleckého posudku, jehož vyhotovení bylo zadáno policejním orgánem v rámci trestního řízení. Na základě tohoto posudku bylo zahájeno trestní stíhání obviněných, a později i podána obžaloba. Dohledové státní zástupkyni poté kárný navrhovatel kladl za vinu, že v daném řízení dostatečně nevykonávala dohled nad postupem dozorující státní zástupkyně.
Trestní řízení, ve kterém byl předložen znalecký posudek, bylo vedeno pro trestný čin porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti. Trestného činu se měli dopustit obvinění (zastupitelstvo obce) prodejem nemovitosti za neodpovídající protiplnění. Jako hlavní důkaz přitom sloužil právě znalecký posudek, který nemovitost ocenil částkou o 502 840 Kč vyšší, než za kolik byla prodána. Rozdíl mezi cenou prodejní a cenou dle ocenění znalce tak o pouhé 2 840 Kč přesáhl dolní hranici značné škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti. Znalecký posudek byl vyhotoven dle zákona o oceňování majetku a oceňovací vyhlášky Ministerstva spravedlnosti. Navzdory § 137 trestního zákoníku, ukládajícího povinnost stanovit výši škody na základě ceny obvyklé, posudek neobsahoval žádnou pasáž věnovanou určení výše této ceny.
I přes opakované stížnosti obviněných i obhajoby a namítání nesprávnosti vyhotoveného znaleckého posudku spočívající především v užití nesprávných metod, dozorující státní zástupkyně nijak nereagovala a neprovedla ani dodatečný výslech znalce. Dle její obhajoby v kárném řízení byla znalcem pouze telefonicky ujištěna, že užitou metodou lze dospět k ceně obvyklé. O tomto telefonátu nezanesla do trestního spisu žádný záznam. Tímto postupem se dle kárného navrhovatele měla dopustit kárného provinění, neboť svým neodborným a nedbalým postupem udržovala protiprávní stav od okamžiku zamítnutí stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přes podání obžaloby až po závěr hlavního líčení.
Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že státní zástupce odpovídá za zákonnost trestního řízení až do pravomocného rozhodnutí ve věci, přičemž nejširší je jeho odpovědnost právě v přípravném řízení. V něm má povinnost na zákonnost dohlížet nepřetržitě, přičemž musí kriticky hodnotit všechny důkazy vypovídající o vině či nevině, včetně závěrů znaleckých zkoumání. Není tedy možné, aby státní zástupce tyto znalecké posudky a závěry v nich obsažené nekriticky přejímal a nelze souhlasit s tvrzením, že určení ceny je otázkou ryze odbornou, přičemž státnímu zástupci nepřísluší závěry znalce přezkoumávat.
Možnost orgánů činných v trestním řízení přezkoumat správnost znaleckého posudku je omezena, to ale nesmí vést k zapovězené slepé důvěře v jakékoliv nedostatečně odůvodněné závěry znalce. Minimálně bez provedení výslechu znalce či vysvětlení znalce nemělo být přistoupeno ani k podání obžaloby, neboť tak může státní zástupce učinit jen tehdy, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Jestliže zde panovaly vážné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, který byl klíčový pro naplnění jednoho znaku skutkové podstaty, a navíc znalcem určená cena překračovala hranici značné škody jen zcela nepatrně, dle hodnocení kárného soudu lze těžko hovořit o tom, že by výsledky vyšetřování závěr o podání obžaloby dostatečně odůvodňovaly.
V přípravném řízení, kdy je státní zástupce tzv. pánem sporu, je primárně jeho odpovědností, aby zajistil nápravu jakýchkoli nezákonností, které se napříč řízením vyskytnou a aby zrušil jakákoli nezákonná nebo nedůvodná rozhodnutí a opatření policejního orgánu. Soud s nadsázkou konstatoval, že „státní zástupce dohlíží na zákonnost přípravného řízení 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, a to i v době, kdy spí.“. Pokud jsou v průběhu trestního řízení státnímu zástupci známy jakékoli významné pochybnosti, zda jsou či nejsou naplněny podmínky pro zastavení trestního stíhání, je povinen je řádně prověřit. Pokud je v trestním řízení pokračováno, aniž by tak státní zástupce učinil, lze další trestní stíhání považovat za nezákonné. Kárný soud „v obecné rovině sdílí závěr obhajoby kárně obviněné [státní zástupkyně], že je dán nepochybný zájem na projednání všech věcí sporných a zároveň existuje zájem na odsouzení věcí pouze nesporně trestných. Zároveň však upozorňuje, že tím rozhodně nemůže být aprobováno alibistické chápání této zásady, v praxi – dosti zjednodušeně – označované jako „zásada v pochybnostech žaluj“. Tuto zásadu, vyvěrající z odlišného nastavení míry pochybností pro zastavení trestního stíhání (srov. § 172 odst. 1 tr. řádu) a pro zprošťující rozsudek (srov. § 226 tr. řádu), totiž nelze rozhodně vnímat jako univerzální argument umožňující paušálně opomíjet relevantní obhajobu obviněného.“ Soud současně dovodil, že „v otázce právního posouzení i pro státního zástupce, na něhož jsou kladeny obdobné odborné požadavky jako na soudce, zcela jistě platí princip iura novit curia.“
Tímto rozhodnutím soud pod hrozbou možného kárného provinění významně posílil odpovědnost státních zástupců v průběhu trestního řízení a zvýšil požadavky na dostatečnost důkazního stavu. Z odůvodnění plyne, že pokud v jakémkoli trestním řízení existují indicie, které signalizují případnou problematičnost důkazní situace, má k takovým důkazům státní zástupce přistupovat s obezřetností a řádně je přezkoumávat, a to jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněných. Soud se postavil odmítavě k v praxi objevujícím se případům, kdy se orgány činné v trestním řízení, a především státní zástupci, ukrývají za závěry obsažené ve znaleckých posudcích, bez jejich kritického přezkoumání. K tomu dále soud uvedl, že žádný důkazní prostředek, a tedy ani znalecký posudek se všemi zákonnými náležitostmi, není nadán vyšší důkazní silou. Ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů podléhá stejnému hodnocení, jako jakýkoli jiný důkazní prostředek.
K výkonu dohledové činnosti poté Nejvyšší správní soud dovodil, že při jeho výkonu nelze nahrazovat vlastní procesní aktivitu dozorového státního zástupce. Případná kárná odpovědnost dohledového státního zástupce v trestních věcech se proto vztahuje nikoli k celému průběhu vedeného trestního řízení, ale pouze k vlastnímu výkonu dohledové činnosti. Odpovědnost dohledového státního zástupce ve vztahu k vedenému trestnímu stíhání a jeho případnému výsledku je proto odlišná, resp. užší než odpovědnost dozorového státního zástupce.
