Autoři: JUDr. Lukáš Duffek a JUDr. Jakub Hálek
Pro praxi významné právní závěry k uplatňování obecné prevenční v poměrech právní úpravy dle aktuálního občanského zákoníku byly nedávno schváleny Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu. Tato otázka má přitom význam zejména pro vznášení případných nároků na náhradu újmy při porušení obecné prevenční povinnosti, pokud je právě tato povinnost dána.
Podle § 2900 občanského zákonu vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Tato tzv. obecná prevenční povinnost přitom dopadá na případy aktivního jednání (konání) dané osoby. Na případy omisivního jednání (nekonání, opomenutí) však dopadá tzv. zakročovací povinnost dle § 2901 občanského zákoníku, kdy vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.
Pokud přitom dojde k porušení uvedených zákonných povinností a vznikne újma (škoda), může se poškozený domáhat její náhrady po osobě, která dané povinnosti porušila (tj. buď porušila obecnou prevenční povinnost anebo nezakročila v rámci své zakročovací povinnosti). Pro účely náhrady újmy je tak stěžejní, zda daná osoba v konkrétním případě vůbec měla takovou povinnost (obecnou prevenční povinnost nebo zakročovací povinnost) – není-li totiž žádná povinnost, nemůže být ani její porušení.
V současném právním řádu je přitom velká řada činností určitým způsobem regulována. Osoby vykonávající takové činnosti pak musejí splnit řadu konkrétních, zvláštních povinností, aby jejich postup byl souladný s právem. Dobrým příkladem je oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jako tomu bylo právě i ve věci posuzované Nejvyšším soudem. Přestože subjekty splní veškeré takové zvláštní povinnosti, nelze v praktickém životě samozřejmě vyloučit, že nedojde k nešťastné události. Poškození přitom v takových případech, kdy byly splněny zvláštní povinnosti, v praxi opírají své údajné nároky na náhradu újmy právě o porušení obecné prevenční povinnosti či zakročovací povinnost – zjednodušeně řečeno, osoba (např. zaměstnavatel), která splnila veškeré zvláštní regulace konkrétní činnosti, na základě obecné prevenční povinnosti či zakročovací povinnosti měla mít povinnost učinit ještě něco navíc, aby tak předešla vzniku újmy.
Nejvyšší soud přitom však jasně konstatoval, že i v poměrech právní úpravy dle současného občanského zákoníku se uplatní závěr, že pokud dopadá konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost je posuzována, nepřicházela v úvahu možnost aplikace obecné prevenční povinnosti (dle § 2900 občanského zákoníku) ani zakročovací povinnosti (dle § 2901 občanského zákoníku).
V konkrétní věci, kdy žalovaný splnil veškeré své zvláštní povinnosti, zejména vypracoval příslušnou technickou dokumentaci, zajistil koordinátora BOZP, provedl školení dělníků (včetně poškozeného) a dodržování bezpečnostních předpisů kontroloval a neporušil žádnou z povinností zvláštní úpravy, tak Nejvyšší soud přisvědčil závěru, jedinou příčinou vzniklé újmy bylo porušení bezpečnostních předpisů poškozeným.
Nejvyšší soud přitom ještě konstatoval, že obecná prevenční povinnost není bezbřehá, nýbrž zahrnuje jen taková opatření, která lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat. V konkrétní věci tak odmítl námitky vznesené za poškozeného, když konstatoval, že namítané široké pojetí prevenční povinnosti vyplývající z uplatňování zásad bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není reálné a neodpovídá účelu úpravy bezpečnostních podmínek provádění konkrétního typu stavebních prací svéprávnými pracovníky. Konkrétně pak vyslovil souhlas se závěrem odvolacího soudu, že názor, že na stavbě měl být trvale přítomen bezpečnostní technik zhotovitele, aby případně zabránil bezpečnostní nekázni při provádění zemních prací, není takovým opatřením, které lze rozumně požadovat.
Závěry Nejvyššího soudu hodnotíme pozitivně, neboť posilují právní jistotu adresátů zvláštní právní úpravy regulující určité aspekty jejich činnosti, a to nejen v rovině bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale také například služeb informační společnosti, kdy odpovědnost jejich poskytovatelů je vyloučena při splnění podmínek dle zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Přestože je základním aplikačním pravidlem práva přednost zvláštní právní úpravy před úpravou obecnou, v praxi se po zavedení stávající podoby obecné prevenční povinnosti objevily názory o jejím velice širokém uplatnění, a to právě i u speciálně regulovaných činností.
Celý text předmětného rozsudku Nejvyššího soudu se sp. zn. 25 Cdo 3510/2019 je dostupný zde: https://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B4B5532474A134C4C12585CC001894D9?openDocument&Highlight=0,
