Autoři: JUDr. Lukáš Duffek, JUDr. Jakub Hálek, JUDr. Ing. Tomáš Rendl
Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 1. dubna 2022, č.j. 62 A 209/2019-96, potvrdil zrušení zápisu v evidenci vlastníků, které provedl katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav, z důvodu nesouladu faktického stavu se zápisem v evidenci, který byl způsobem neexistencí dotčeného pozemku na zemském povrchu.
Katastrální úřad v roce 2019 v souladu s ustanovením § 36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů („katastrální zákon“) zrušil zápis pozemku ve zjednodušené evidenci, neboť došlo k nesprávné interpretaci nového mapování terénu, která měla za následek vznik pozemku, který reálně na zemském povrchu v daném místě nikdy neexistoval, a měl tedy charakter fiktivní parcely. Vzhledem k nesouhlasu (údajného) vlastníka pozemku vydal Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, jakožto odvolací orgán rozhodnutí, v němž odvolání vlastníka nevyhověl.
Rozhodnutí odvolacího orgánu napadl žalobce správní žalobou, v níž argumentoval skutečností, že z původního historického přídělu vznikly dvě parcely; jedna menší a druhá zbytková, v daném řízení řešená parcela. Argumentace žalobce spočívala v tvrzení, že není možné, aby došlo k zániku parcely pouhou změnou v administrativním uspořádání, respektive změnou velikosti parcel v příslušné evidenci.
Žalovaný odvolací orgán ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že velikost pozemku nebyla nikdy určena přesnými geodetickými metodami a jeho velikost byla tedy v tehdy vytvořeném přídělu uvedena jako přibližná. Po vzniku Základní mapy ČR, která byla již pořízena spolehlivými geodetickými metodami, byla velikost jednotlivých pozemků v místě zpřesněna a z evidence tak vyplynulo, že předmětná parcela nikdy fakticky neexistovala. Žalovaný odvolací orgán tak konstatoval, že původní výměra pozemku není údajem ve smyslu ustanovení § 51 katastrálního zákona (tj. není údajem závazným pro právní jednání), a není ani předmětem vlastnického práva. Tím je dle vyjádření žalovaného pouze pozemek coby konkrétní část zemského povrchu.
Krajský soud se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval pravomocí katastrálního úřadu opravovat chybné údaje v katastru nemovitostí. Odkázal na ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, podle kterého má katastrální úřad pravomoc opravit i bez návrhu chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastrální evidence. Takové opravy chyb slouží zejména k odstranění rozporu mezi stavem zápisů v evidenci a obsahem listin, které byly podkladem pro jejich zápis a které jsou založeny ve sbírce listin katastrálního úřadu.
Katastrální úřad tak dle krajského soudu nemůže při opravě chyb nalézat právo, neboť to s ohledem na dělbu moci v právním státě přísluší pouze soudům. Dle krajského soudu může katastrální úřad pouze porovnávat faktický stav se zápisem v evidenci. Krajský soud při této argumentaci odkázal na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 24. dubna 2013, č. j. 7 As 131/2012‑32, ve kterém NSS judikoval, že opravou v evidenci katastru má být dosaženo pouze souladu mezi skutečnými a evidovanými údaji.
Dle krajského soudu k opravě chyb v evidenci může dojít pouze v případě některého ze zákonem předpokládaných způsobů, mimo jiné tedy zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, jak vyplývá z ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Zřejmý omyl je v dle krajského soudu takový omyl, který je „naprosto evidentní již při povrchním zkoumání“.
K tvrzení žalobce o odebrání části předmětu vlastnického práva zmenšením parcely v evidenci se krajský soud vyjádřil argumentací, podle níž není parcela jako taková předmětem vlastnického práva a tím je pouze pozemek jako část zemského povrchu. Vycházel při tom z dřívějšího rozsudku NSS ze dne 15. prosince 2011, č. j. 9 As 86/2011‑63, podle něhož je parcela pouze zobrazením pozemku v katastrální mapě a stejně tak je odvozena i velikost její výměry.
Krajský soud se dále vyjádřil k oprávnění katastrálního úřadu k vypuštění (domnělého) vlastnického práva k neexistujícímu pozemku. V souladu s rozsudkem NSS ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 4 As 28/2003‑121 konstatoval správní soud, že takový pozemek ze své podstaty není věcí, která by mohla být předmětem vlastnického práva. Tím se ztotožnil také se závěry odvolacího orgánu, jehož rozhodnutí bylo žalobcem napadeno.
Podle krajského soudu je sice pravdivé tvrzení žalobce, že žádný pozemek nemůže zmizet ze zemského povrchu, předmětný pozemek se však na zemském povrchu nikdy nenacházel a byl pouze nesprávným zápisem v evidenci. Podle historického přezkumu byla navíc výměra předmětného pozemku měněna v posledních desítkách let hned několikrát z důvodů různých omylů. Není tedy neuvěřitelné, že se zeměměřické orgány zmýlily i v nynějším případě takto flagrantním způsobem.
Závěry uvedeného rozhodnutí jsou dle našeho názoru postaveny na racionálních úvahách, které upřednostňují faktický stav pozemků na zemském povrchu před mnohdy nepřesnými historickými písemnými evidencemi. Lze tak doporučit vlastníkům pozemků, aby provedli kontrolu údajů v evidenci katastrálního úřadu se skutečným stavem a v případě pochybností oslovili odborníky, kteří pomohou potenciální nápravu závadného stavu efektivně vyřešit. Takovým postupem se může předejít případným nepříjemným překvapením v budoucnu.
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně je dostupné zde.
