Autor: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Tereza Holubová

Od roku 2016, kdy došlo k zavedení institutu vyvinění z trestní odpovědnosti právnických osob, probíhají diskuse nad rozložením důkazního břemene při prokazování podmínek jeho uplatnění v trestním řízení. Pohled obžaloby se přitom postupně mění.

Nejvyšší státní zastupitelství, které se v rámci své metodiky pro postup státních zástupců z roku 2018 přiklonilo k možnosti přenést prokazování vyvinění z orgánů činných v trestním řízení na trestně stíhané právnické osoby, v červnové Zprávě o činnosti státního zastupitelství za rok 2019 svůj pohled koriguje a dochází k závěru, že rozhodné skutkové okolnosti svědčící o vyvinění musí prokazovat především orgány činné v trestním řízení. Tento přístup již odpovídá základním zásadám trestního řízení a pro právnické osoby představuje posílení jejich procesní pozice.

Vyvinění z trestní odpovědnosti

Možnost vyvinění je upravena v ustanovení § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, podle nějž se právnická osoba zprostí trestní odpovědnosti, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu osobami, jejichž jednání se jí přičítá. Toto veškeré úsilí může spočívat zejména v zavedení a prosazování compliance programů, které přispívají k vytvoření firemní kultury směřující proti páchání trestné činnosti.

Byť právnická osoba v případě trestního stíhání může být motivována aktivně dokládat, že vynaložila ono veškeré úsilí, tuto okolnost by s ohledem na základní zásady trestního procesu neměla být nucena prokazovat. Absence podmínek vyvinění je totiž předpokladem pro dovození trestní odpovědnosti, a proto i přes problematické užití termínu „se zprostí“ jsou podle vyhledávací zásady za jejich zjištění a objasnění odpovědné orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu nesou důkazní břemeno. Právnická osoba je naopak chráněna zásadou presumpce neviny a zákazu nucení k sebeobviňování. Pochybnosti o existenci podmínek vyvinění tak ve smyslu zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ nemohou jít bez dalšího k její tíži.

Problematický obsah metodiky Nejvyššího státního zastupitelství

Orgány činné v trestním řízení vnímají prokazování existence skutečností vztahujících se k vyvinění právnických osob tradičně jako problematické. Nejvyšší státní zastupitelství jim přitom v rámci své metodiky vyšlo vstříc a výše uvedené zásady trestního řízení se pokusilo ohnout v jejich prospěch.

Metodika totiž například uvádí, že je na právnické osobě, aby předložila příslušné podklady k důvodnosti závěru o vynaložení veškerého úsilí k zabránění spáchání trestného činu a pokud je ani na vyzvání státního zástupce nepředloží, má jít při absenci skutečností nasvědčujících možnosti aplikace § 8 odst. 5 zákona o „otázku zodpovězenou“. I z dalších pasáží metodiky pak lze usuzovat, že se státní zastupitelství přiklání k možnosti obrácení důkazního břemene v neprospěch právnické osoby ve smyslu odpovědnosti za výsledek dokazování, když uvádí, že institut vyvinění představuje „dobrodiní“, které právnické osobě může prospívat pouze pokud nezůstane nečinná. Snaha vytvořit z vyvinění institut využitelný k přísnějšímu postupu vůči právnickým osobám se však oprávněně setkala s kritikou.

Byť je totiž odpovědnost právnických osob primárně odvozována od zavinění fyzických osob, které jednaly v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, zavinění samotné právnické osoby spočívá právě v nevynaložení náležité péče a nezvládnutí provozního rizika. Tato okolnost musí být posuzována jako součást subjektivní stránky trestného činu a orgány činné v trestním řízení se tak nemohou zbavit důkazního břemene ohledně jejího prokázání. Dokazovat nevinu je totiž právem osoby, proti níž se vede trestní řízení, nikoli její povinností.

Přestože metodika zároveň uváděla, že vina musí být obviněnému prokázána vždy zcela nepochybně, a že výklad zákona je v konečném důsledku vždy v rukou soudu, z pohledu obhajoby mohlo být v některých případech problematické určit, zda bude v rámci procesní strategie vhodné aktivně předkládat tvrzení a důkazy svědčící o naplnění okolností vyvinění, nebo zda bude na místě nechat jejich objasňování plně v rukou orgánů činných v trestním řízení.

Aktuální posun mantinelů výkladu důkazního břemene

V rámci Zprávy o činnosti státního zastupitelství za rok 2019 již Nejvyšší státní zastupitelství s odkazem na svou zvláštní zprávu o poznatcích z aplikace institutu vyvinění na kritiku metodiky reaguje. Výslovně uvádí, že při prokazování veškerého úsilí nemůže důkazní břemeno spočívat na právnické osobě, neboť to vylučuje koncepce, na níž spočívá české trestní právo procesní. Uvedený závěr je doplněn poukazem na zásadu oficiality a výslovným potvrzením, že skutkové okolnosti rozhodné pro aplikaci § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob musí prokazovat především orgány činné v trestním řízení.

Byť je nadále akcentována rovněž problematičnost prokazování okolností vyvinění ex offo a obsah výše zmíněné metodiky stále zůstává nezměněn, výslovné odmítnutí obrácení důkazního břemene ze strany obžaloby je z pohledu obhajoby právnickým osobám jednoznačně ku prospěchu. Lze jej vnímat jako potvrzení, že vzniknou-li v trestním řízení pochybnosti o naplnění podmínek vyvinění, důsledkem nemůže být automatické dovozování viny právnické osoby, ale naopak její zproštění ve smyslu zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

Zároveň je třeba zdůraznit, že v důsledku výše uvedeného neztratily na důležitosti zmiňované compliance programy, které nadále obecně zůstávají podmínkou pro možnost využití institutu vyvinění. V rámci procesní strategie je pouze nutné individuálně posuzovat, do jaké míry se trestně stíhaná právnická osoba má podílet na předkládání důkazů o jejich náležité implementaci.

Nadále lze očekávat, že právnické osoby budou v praxi při prokazování okolností vyvinění s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat, na což by se měly připravit již ve fázi budování struktury compliance.


Užívání ochranných známek ve videohrách ve světle aktuální judikatury Ochrana spotřebitele v pojišťovnictví: legislativní novinky