Autoři: Mgr. Petr Zábranský a Mgr. František Halfar
Svým nálezem ze dne 4. února 2020 (sp. zn. Pl. ÚS 15/19) rozhodl Ústavní soud o zrušení ustanovení § 112 odst. 2 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky, a takto se znovu – avšak nyní zcela novou optikou – vyjádřil k otázce možné retroaktivity ustanovení o lhůtách pro promlčení odpovědnosti za přestupky. Podle zrušeného přechodného ustanovení se měla úprava promlčení odpovědnosti za přestupky dle nového zákona o odpovědnosti za přestupky použít i na činy spáchané před účinností tohoto zákona. Podle Ústavního soudu je ale tato norma rozporná se zákazem užití pozdější úpravy trestnosti v neprospěch obviněného ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, která se aplikuje i na přestupkové právo.
Ústavní soud v nálezu přitaká mnohým názorům v trestněprávní doktríně i judikatuře, že pojem trestnosti činu zahrnuje též promlčení trestní odpovědnosti, a tak i tato otázka spadá pod zákaz retroaktivity v neprospěch obviněného dle čl. 40 odst. 6 Listiny. Bez zajímavosti není, že v dosavadní judikatuře (byť k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu) Ústavní soud pojem „trestnost“ vykládal tak, že zahrnuje otázku, které trestné činy lze z hlediska změny právní úpravy stíhat, nikoli však otázky týkající se zániku odpovědnosti za trestný čin.
Po téměř 30 letech tak Ústavní soud změnil svůj pohled na věc, a do budoucna tedy lze doufat, že zákonodárce nebude se zpětnou účinností norem o promlčení přestupku pracovat. V každém případě Ústavní soud novým nálezem snad vnáší světlo na doposud rozpornou judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně retroaktivní působnosti změn lhůt pro zánik odpovědnosti za přestupky.
