Spodní hranice majetkové škody v trestním zákoníku není protiústavní, její případné zvýšení je věcí zákonodárce.

Autor: JUDr. Lukáš Duffek, Mgr. Petr Zábranský, Mgr. Linda Coufalová

Okresní soud v Liberci v pozici navrhovatele namítal protiústavnost § 138 odst. 1 trestního zákoníku, které určuje hranice majetkové škody pro vznik trestní odpovědnosti. Dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, který stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Navrhovatel poukázal zejména na to, že především napadaná hranice škody nikoli nepatrné odpovídající částce 5.000 Kč nedoznala změn již od roku 2002. Její nastavení tak nerespektuje vývoj inflace, růst životní úrovně a cenové hladiny v České republice. Ke znázornění změny ekonomické situace bylo poukázáno především na poměr průměrné mzdy k tomuto ustanovení. V roce 1992 činila spodní hranice majetkové škody 43 % průměrné mzdy, kdežto v roce 2018 to bylo již „pouze“ 15,7 %. Z toho lze usuzovat, že spáchání trestné činnosti, například odcizení finanční hotovosti právě ve výši 5.000 Kč, nepostihne poškozeného v roce 2018 stejně citelně jako v předchozích letech. Navrhovatel spatřuje protiústavnost primárně v kolizi právní úpravy se zákazem retroaktivity, neboť dle jeho názoru se toto ustanovení trestního zákoníku stalo plíživým způsobem přísnějším. Situaci připodobnil k tomu, jako kdyby došlo k legislativní změně ustanovení, v němž by hranice trestní odpovědnosti byla snížena, avšak nebyla by zachována zásada užití příznivějšího právního předpisu.

Ústavní soud přisvědčil navrhovateli, že došlo k ustrnutí právní úpravy, a zároveň potvrdil, že s vývojem výše uvedených ekonomických faktorů lze vidět nezanedbatelné rozpínání trestní represe. Zároveň však Ústavní soud odkázal na svou předchozí judikaturu a upozornil, že mu v zásadě nepřísluší, aby posuzoval, jak široká je hranice trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání a nemůže v této věci suplovat roli zákonodárného orgánu. Tento závěr poté vztáhl i k nastavení hranice výše škody.

Rovněž vyjádřil nesouhlas s tím, že výše popsané faktické změny ekonomického rázu mají v podstatě totožný efekt, jako kdyby došlo k legislativní změně, v němž by hranice škody byla snížena, avšak nebylo by zachováno pravidlo o užití příznivějšího právního předpisu: „Z hlediska zákazu retroaktivity vyjádřeného v čl. 40 odst. 6 Listiny (a v § 2 odst. 1 trestního zákoníku) je totiž rozhodující stav v době spáchání činu. To ostatně platí i ve vztahu k určování výše škody způsobené činem, neboť podle § 137 trestního zákoníku se při stanovení výše škody zásadně vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, obvykle prodává v místě činu a v době činu. Změna hodnoty určité věci, k níž dojde až po spáchání činu, tedy nemá vliv na posuzování trestní odpovědnosti pachatele, přičemž to platí i pro případy, kdy by to mohlo být ku prospěchu pachatele (např. v důsledku výrazného zlevnění určité věci po spáchání činu). Tím méně pak může být (z hlediska možného porušení zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny) významná podobná faktická změna, ke které došlo v době mezi okamžikem, kdy určitá právní úprava nabyla účinnosti, a momentem spáchání činu.“ (Bod 36. nálezu.)

V závěru nálezu se Ústavní soud vyjádřil tak, že zpřísnění podmínek trestní odpovědnosti, které je následkem zakonzervování právní úpravy ve spojení s ekonomickým růstem a vyvíjející se inflací, nepředstavuje rozpor s ustanovením Listiny. Nicméně dodal, že problematika, na kterou poukázal navrhovatel, může být legitimně vnímána jako významný problém současné trestní politiky státu a poukázal na legislativní iniciativu skupiny poslanců, jež směřuje mimo jiné právě ke zvýšení stávajících hranic majetkových škod.

Ústavní soud tak nevyužil možnosti modifikovat stávající právní úpravu a zrušit ustanovení určující hranice majetkových škod. Bude tak třeba vyčkat na výsledek legislativního procesu a projednání sněmovního tisku č. 466/0, který navrhuje uzákonit jako hraniční částku pro vznik trestněprávní odpovědnosti pro škodu nikoli nepatrnou ve výši 10.000 Kč a současně zdvojnásobit i všechny ostatní hraniční částky. Dne 20. 1. 2020 však byl k tomuto sněmovnímu tisku předložen pozměňovací návrh poslance Jana Hrnčíře, který naopak navrhuje ponechat škodu nikoli nepatrnou na částce 5.000 Kč a zdvojnásobit až všechny následující částky. Výsledná podoba ustanovení stanovící hranici majetkové škody tak zatím zůstává nezodpovězenou otázkou.

Celý nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. Pl ÚS 46/18, k dispozici zde.

Novinky v právní úpravě ochrany spotřebitele K možnosti uzavřít dodatek k „zavkladované“ smlouvě o převodu nemovitosti