Autoři: JUDr. Lukáš Duffek, JUDr. Ondřej Brožek, JUDr. Martin Mezenský
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. května 2021, sp. zn. 22 Cdo 3256/2020, zrušil usnesení soudů nižších stupňů týkající se zastavení řízení o žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti a neplatnosti kupní smlouvy.
Žalobci směřovali určovací žalobu podanou k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou vůči třem žalovaným. Domáhali se určení, že vlastníkem řešené nemovitosti je žalovaný A, s tím, že kupní smlouva, na základě které nabyl vlastnické právo k pozemku žalovaný B jako kupující (a aktuálně zapsaný vlastník) od žalovaného C jako prodávajícího, je neplatná. Zároveň platilo, že žalovaný C nabyl řešenou nemovitost od žalovaného A na základě později zrušených rozsudků soudů o nahrazení projevu vůle žalovaného A. Cílem žalobců tak bylo dosáhnout určení vlastnictví k řešené nemovitosti ve prospěch žalovaného A, aby od něj řešenou nemovitost následně získali postupem podle § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu. V průběhu řízení však žalobci vzali svou určovací žalobu zpět, s čímž souhlasili toliko žalovaný A a žalovaný B.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou řízení o určovací žalobě zastavil. Žalovaný C se zastavením řízení nesouhlasil, odvolací soud však usnesení soudu I. stupně potvrdil s tím, že přihlédnout k nesouhlasu žalovaného C se zpětvzetím žaloby nebylo třeba, neboť žalovaný C v této věci nebyl pasivně věcně legitimován – zapsaným vlastníkem řešené nemovitosti byl žalovaný B a žalobci se domáhali určení vlastnictví pro žalovaného A. Žalovaný C proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud shledal včasným, přípustným a důvodným.
Nejvyšší soud připomněl, že účastníky řízení jsou dle § 90 o.s.ř. žalobce (ten, kdo podal návrh na zahájení řízení – žalobu) a žalovaný (ten, kdo byl žalobcem v návrhu za žalovaného označen a je k tomu způsobilý). Takto vymezeným účastníkům řízení je dle dovolacího soudu v daném řízení založena tzv. procesní legitimace (aktivní pro žalobce, pasivní pro žalovaného) podle procesního práva. Nedostatek procesní legitimace je důvodem pro zastavení řízení.
Dále Nejvyšší soud konstatoval, že od procesní legitimace je nutné odlišovat tzv. věcnou legitimaci. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (je aktivně věcně legitimován) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (je pasivně věcně legitimován), o které v daném řízení jde. Nedostatek věcné legitimace je přitom důvodem pro zamítnutí žaloby.
Podle ustanovení § 96 odst. 1 a 3 o.s.ř. může žalobce vzít svůj návrh na zahájení řízení zpět, ale pokud ostatní účastníci řízení se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.
Jak správně Nejvyšší soud dovodil, soudy jsou povinny při rozhodování o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 o.s.ř. zjistit stanovisko každého ze žalovaných, bez ohledu na jeho věcnou (ne)legitimaci jakožto stav plynoucí z hmotného práva. Vyslovení (ne)souhlasu se zpětvzetím žaloby je projevem uplatnění procesních práv účastníka řízení plynoucích z jeho procesní legitimace. Opačný postup účastníku řízení (zde žalovanému) znemožňuje realizovat jeho zákonem přiznaná procesní práva, a není tak akceptovatelný.
Dovolací soud se zároveň vyjádřil k samotné povaze nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Uvedl, že takový nesouhlas účastníka řízení musí být odůvodněný, aby soud mohl posoudit, jestli důvody nesouhlasu jsou skutečně vážné.
Vždy samozřejmě záleží na konkrétních okolnostech případu, pokud ale dle Nejvyššího soudu bude zpětvzetím žaloby žalovaný ohrožen na svých oprávněných zájmech (a to zejména tehdy, mohlo-li být řízení zahájeno i bez návrhu, žalobu mohl podat i žalovaný, nebo žalovaný má relevantní právní, morální nebo ekonomický důvod pro vydání meritorního rozhodnutí), je na místě v řízení pokračovat i přes nedostatek vůle žalobce.
Nejvyšší soud tak uložil soudům nižších stupňů, aby ve věci zjistily stanovisko všech účastníků řízení ke zpětvzetí žaloby, a následně aby posoudily, zda skutečnosti tvrzené případně nesouhlasícími účastníky řízení představují vážné relevantní důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být ve smyslu § 96 odst. 3 o.s.ř. účinné.
S rozhodnutím dovolacího soudu lze souhlasit, promítání hmotněprávních otázek do procesního postavení účastníků řízení je samozřejmě nešvarem, který může ohrozit či omezit oprávněné zájmy kteréhokoli účastníka řízení. Civilní proces je svébytnou právní disciplínou a představy o řešení předestřených problémů v jejich meritu nesmí vést k újmě na procesních právech stran sporu. Vždy je totiž nutné dbát na řádné uplatňování dostupných procesních prostředků v rámci celistvé procesní strategie, kterou mohou připravit právě odborníci na řešení sporů před soudy – je tak nanejvýše vhodné se na ně včas obrátit.
Analyzované usnesení Nejvyššího soudu je dostupné zde.
