Autoři: JUDr. Lukáš Duffek, JUDr. Ondřej Brožek a Mgr. Tereza Majerová

Kromě případů, kdy manželé mají rodinnou domácnost ve společně vlastněné nemovitosti, mohou nastat i situace, kdy rodina bydlí v nemovitosti vlastněné výlučně jedním z manželů. Platí-li se přitom splátky hypotéky na tuto nemovitost ze společného jmění manželů (dále jen „SJM“), může při rozvodu nastat problém s vypořádáním prostředků, které takto ze SJM „ušly“. Nejvyšší soud nyní ve svém rozhodnutí ze dne 28. ledna 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, zaujal stanovisko k této v judikatuře dosud neřešené otázce.

SJM při absenci jiné dohody nebo rozhodnutí tvoří majetkové hodnoty náležející oběma manželům, konkrétně vše, co nabyl jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství (s výjimkou darů, dědictví, věcí osobní potřeby apod.). Dle ustanovení § 742 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku přitom při vypořádání SJM každý z manželů nahradí to, co ze SJM bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek (nepřistoupí-li manželé k jinému uspořádání).

Soudy nižších instancí s odkazem na výše uvedené ustanovení judikovaly, že manžel, který výlučně vlastní nemovitost, v níž rodina bydlela, by měl při vypořádání SJM druhému manželovi poskytnout náhradu v souvislosti s tím, že jeho dluh u hypoteční banky byl hrazen ze společného majetku. Nepřisvědčovaly přitom protiargumentu, že v nemovitosti byly uspokojovány bytové potřeby celé rodiny, která tak ušetřila na tržním nájemném.

Nejvyšší soud se však s tímto pohledem neztotožnil. Na řešený případ neaplikoval izolovaně zmiňované ustanovením § 742 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, podle nějž by se v zásadě skutečně při vypořádání SJM nahrazovaly i splátky hypotéčního úvěru, ale zohlednil rovněž ustanovení § 690 občanského zákoníku. Podle něj každý z manželů dle svých možností přispívá na potřeby života rodiny (včetně zajištění bydlení), přičemž takto vynaložené peníze ze SJM se při rozvodu nenahrazují. Poukázal přitom na to, že dojde-li k souběhu obou ustanovení (peníze vynaložené ze SJM slouží k zajištění potřeb společné domácnosti a současně jsou vynakládány na výlučný majetek) je třeba věc řešit individuálně podle smyslu zákona.

V každém jednotlivém případě je podle Nejvyššího soudu třeba zvážit, zda částka vynaložená na splátky hypotéky by musela být vydána na zajištění totožné potřeby rodiny i v případě, kdyby současně nebyla vynaložena na výhradní majetek. Dále je nutné zvážit, zda šlo o vydání přiměřené peněžní částky. Podle výsledku této úvahy je pak nutné rozhodnout o úhradě vnosu do výlučného majetku manžela ze SJM (ať už žádné, úplné či částečné).

Konkrétně je podle Nejvyššího soudu vždy nutné zkoumat, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Jestliže by částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná nebo i nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky ze SJM vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Jestliže by však splátky hypotéky byly vyšší než případné nájemné, bylo by třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo na splátky hypotéky vynaloženo.


NSS k účasti zahraniční veřejnosti v procesech EIA Whistleblowing v Česku